O osudné přitažlivosti kýče

Jak se pozná kýč

Kýč nekončí otázkou. Končí prohlášením.
Saul Friedlander

Na první pohled, řekli byste. A co je spojuje? Zejména téma, obsah, chcete-li. Kýče nikdy nezpodobňují nové nebo nezvyklé věci – naopak úmyslně čerpají z bezpečné zásobárny toho, co se v naší kultuře považuje za pěkné, krásné a nabité emocemi. Proto tolik obrázků dětiček a zvířecích mláďat s vykulenýma očima, proto tolik mileneckých dvojic a prdelatých andělíčků. Experimenty nenajdete ani ve zpracování; jakmile by uplakané děvčátko s mašlemi ve vlasech (popřípadě chlapečka s pusou otevřenou nad hromadou dárků – abychom dodrželi vánoční tematiku) namaloval kubista nebo expresionista, forma by převládla nad obsahem a z kýče by se stalo něco jiného. Jeho jednoznačné vyznění by ustoupilo do pozadí a dalo šanci vyniknout parodii. A to kýč v žádném případě nechce. Kýč touží po jasných, silných a plytkých (ne vždy jde o protiklad) citech – vše musí být naprosto jasné a uzavřené víceznačnému výkladu. Jazyk kýče je prostý a maximálně srozumitelný. To protože uvažování rozmělňuje dojetí, a dojetí je citem, o který kýč usiluje ze všeho nejvíc.

Silná zbraň kýče

Kýč nám říká, co máme cítit – vychází ze společensky široce uznávaných konvencí a přivádí hlouběji do široce rozevřené náruče konzumu a průměrnosti. Copak někdo může cokoli namítat proti obrázku rozzářených dětských očí upírajících se na ozdobený stromeček? Copak by někoho – snad krom naprostých necitů a asociálů – mohla nedojmout fotografie chlapečka tisknoucí mrazem zčervenalý obličej k rozsvícené výloze bohatě nastrojeného hračkářství? Kýč nás ujišťuje, že toto je dobré, a zároveň usiluje o vzbuzení špatného svědomí ve všech, kteří mu vzdorují. Tváří se jako zástupce vznešených citů a žalujícím prstem ukazuje na ty, kteří zpochybňují jejich kýčovitou prezentaci. Přitom emoce vyvolané kýčem nejsou nijak hluboké – na rozdíl od skutečného umění kýč nezjitřuje senzibilitu a neotevírá oči.

Proč působí i proti naší vůli?

Lidé v hloubi duše prahnou po jednoduchosti. Po světě, v němž existují nezpochybnitelné hranice mezi dobrem a zlem a v němž nezbloudí v neurčitém prostoru nikoho oddělujícím černou od bílé.

Skutečný život přináší příliš mnoho překvapení a komplikací. Pevná víra v jistoty a danosti odchází s dětstvím a s pubertou nastupuje tápání a pocity ztráty pevné půdy pod nohama. Jak by to bylo krásné – vědět vždy, že naše city jsou dobré a oprávněné, cítit silně a bouřlivě, nezaplétat se ve složitých zákrutech reality. V takovém světě by bylo vždy a bez pochybností jasné, kdo je přítel a kdo není, kdo jde s námi a kdo proti nám. Že předchozí formulace něco připomíná? Není náhoda, že kýč býval a vždy bude záštitou totalitních režimů, jejichž úmysly se s cíli kýče do značné míry shodují.

Kýč a Vánoce

Vánoční kýč výborně slouží marketingovému účelu – podporuje konzumní představu idylických svátků (nemyslitelných bez nově zakoupených činaných dekorací) a napovídá, že vystrojením opulentních Vánoc uděláte to nejlepší pro svou rodinu – a rodina (tedy její idealizované a oploštěná představa) je přeci pro kýč a konzum svatá.