Letošní zimní slunovrat (ano, je to 21. 12.) byl vskutku výjimečný – ne že bychom snad nějak strádali nedostatkem katastrofistických proroctví; vzpomeňme alespoň předpovídané zhroucení počítačové sítě s nástupem nového tisíciletí nebo strádání ruské sekty, která před čtyřmi lety vydržela na soudný den čekat půl roku v bunkru, než to snad pro nudu a vlhko vzdala. Zatím poslednímu plánovanému konci světa se ale věnovala média s nebývalým nasazením – škoda jen, že šlo o tak prostinké nedorozumění. Konec jednoho mayského kalendářního cyklu předvídal Změnu. Změnu a nový začátek si nakonec namlouváme o každém Silvestru (ať žijí krátkodechá předsevzetí), tak proč ji nedopřát mayským astrologům alespoň jednou za 5 125 let?
A změna začíná uvnitř, kýčovitou aranž hořících moří a nenadále se z hlubin vesmírného prostoru nořících komet k ničemu nepotřebuje.
Tak jsme se holt spokojili se změnou menší, každoroční – periodicky slavenou popíjením sektu a znečišťováním ovzduší tzv. zábavní pyrotechnikou (alespoň u nás, třeba v Bulharsku zahánějí upíry a zlé duchy). Oslavy Nového roku mi vždycky přišly poněkud umělé, těžko se vžívám do představy obrození a nových začátků v okamžiku, kdy přede mnou leží tři měsíce chladu, vlhka a plískanic. Příroda si bere těžce zasloužené prázdniny, sbírá síly na jaro a na nějaké obrozování to v nejbližší nevypadá. Kdyby se Nový rok alespoň slavil o zimním slunovratu…ale ne, my musíme mít svůj naprosto nevýrazný a fádní 1. leden.
A proč vlastně? Na vině je Juliánský kalendář a přímou zodpovědnost lze přičítat jeho tvůrci Gaiu Juliu Ceasarovi. Zřejmě ho rozčilovalo, že prostý lid si slavil začátek roku, jak se mu zachtělo. Vcelku logicky se tak dálo v okamžiku, kdy se zdálo, že zima nakonec bere do zaječích a zase jednou se ji podařilo přežít. Obdobný přístup k novému počátku navíc reprezentovanému zrozením výjimečného dítěte zachovávali staří Řekové, kteří na nový rok zjara, jaře až bujaře oslavovali zrození Dionýsa – boha nejen vína a veselí, ale především plodnosti a úrody.
Gaius Julius byl ale duše systematická a rozhodl tedy, že příchod jara už se slaví až dost a nový rok by tedy mohl začít dejme tomu 1. ledna, čirou náhodou v den, který spolu s 1. zářím a 1. květnem v Římě připadal na placení berní (daní). Není to romantické?
Těsně přednovoroční silvestrovské veselí se zase údajně datuje od smrti papeže Silvestra I. 31. prosince roku 335. Zda byly původní oslavy pořádány pro uctění památky papeže, který upevnil postavení katolické církve ve světě a nastartoval zlatou éru katolictva, nebo pramenily v radosti, že 21 let vládnoucí hlava církve konečně uvolnila místo někomu jinému, nechávám na úvaze laskavého čtenáře.
A tak jsme opět oslavili den, kdy se ve starém Římě platily daně, a značná část národa teď mlsně brousí kolem obchodů slibujících zvýšení přídělu čokolády na 20 gramů týdně. Ale ani katastrofisté si nemusejí zoufat – amnestie odcházejícího prezidenta přivede na svobodu dostatek kmotrů, korupčníků a podfukářů, aby se dalo mluvit alespoň o nějaké menší tragédii.