O umění říkat ne

Jenže do mě celé dětství vtloukali, že lhát se nemá. Upřímná odpověď „Mám, ale ne na Vás“ mi zase přišla zbytečně krutá a zraňující. A tak jsem se dozvěděla, že mám jedinečnou možnost přijmout úžasně výhodnou nabídku, a pokud bych ji snad nechtěla pro sebe, někdo z rodiny nebo přátel z ní docela určitě bude nadšen.

Když jsem odolala působivému výčtu bonusů a navíc se odhalila jako sobec nedbající na zájmy svých blízkých, optimistická slečna v telefonu mi doporučila, ať tedy alespoň popřemýšlím, jak by se mi líbilo dostat jen tak 1 500 korun. A mělo by to jen jednu nepatrnou podmínku, když už se ptám, stačí si založit účet u jisté banky za speciálních podmínek. Telefonát jsem ukončila pokryta chladným potem a se skřípajícími zuby.

Problém je v tom, že si až příliš živě dokážu představit skutečného člověka sedícího v open space kanceláři, který obtěžováním lidí po telefonu tráví šest až osm hodin denně. Základní plat nijak slavný nemá, a když neuzavře dost obchodů, vypije si to od šéfa. Každý druhý mu s telefonem praští, ovšem až poté, co mu sdělí něco lichotivého o jeho zaměstnání, společnosti a samotné osobě. A jako by to nestačilo, musí křečovitě veselým hlasem papouškovat fráze nadiktované marketingovými specialisty a sypat ze sebe odpovědi na otázky, které nikdo nepoložil. Nemůžu si pomoct, asertivita tam, asertivita sem, je mi jich líto. Naprosto jistě vím, že já bych to snášet nedokázala.

Situace by byla mnohem jednodušší, kdyby na druhé straně seděl robot – tomu bych bez výčitek svědomí vynadala i já.

A co teprve, když vás na ulici zastoupí brigádníci vybírající na charitu nebo ekologičtí aktivisté…Copak lze na otázky typu „Zajímáte se o ochranu přírody?“ či „Není vám lhostejná situace lidí kolem vás?“ odseknout a nepřipadat si jako výjimečný pitomec? Už proto, že vím, jak malé procento na ulici vybraných peněz skutečně poslouží proklamovanému účelu, relativně s klidem a s úsměvem vysvětluji, že peníze posílám rovnou na účet vybraných neziskovek. Ale občas, navzdory všem předsevzetím, neodolám. I když je mi jasné, že na výcvik asistenčního pejska půjde z mých padesáti korun v tom nejlepším případě deset.

Utěšuje mne, že na tom ještě nejsem úplně nejhůř. Maminka jedné kamarádky nedávno uzavřela naprosto nevýhodnou smlouvu jen proto, že děvče, které ji nabízelo, vzdáleně připomínalo její dceru.

Zrovna když už mám dojem, že nemohu projít hlavní ulicí, aby se na mne nesesypalo alespoň pět různých lidí s pokladničkami a výhodnými nabídkami, a říkám si, že se budu muset naučit chodit ulicemi krokem ukrutně spěchající manažerky, která z hloubi duše nenávidí přírodu, zvířata i opuštěné děti, podaří se mi uhrát velký bezvýznamný bod. Zastaví mne nažehlený frajírek, který už z dálky mává deskami s logem konkurenčního telefonního operátora, a vyšle mým směrem zářivý úsměv: „Slečno,“ zapřede, „je vám osmnáct?“ Hlavou mi proběhne myšlenka, jestli mi průhledný pokus ubrat mi pár let někdy nezačne lichotit, usměju se na něho neméně zářivě, zcela podle pravdy odpovím: „Není,“ a vítězně odkráčím.