Věříte si málo, nebo moc? Chvála pochybnostem

Řekli byste o sobě, že jste chytří? A neomezujme se jen na vrozenou inteligenci: jak je na tom úroveň vaší odbornosti, sociální inteligence nebo zručnosti? Od dětství jsem vyrůstala s tím, že jen hlupáci se vytahují – za člověka by měli mluvit činy a ne vychloubání. Každý pracovní pohovor, který jsem od patnácti let absolvovala (včetně „výběrového řízení“ na obsluhu kopírky) se však do značné části zakládal na požadavku troufale tvrdit, jak jedinečná, úžasná a nenahraditelná pro danou pozici jsem (já a nikdo jiný). Mé odpovědi typu „to musíte vědět sami, jestli se na tu práci hodím“ bývaly pravidelně přijímány povytažením obočí těžce zkoušeného personalisty.

Otázky po mojí inteligenci a schopnostech mne vždy uváděly do rozpaků. Upřímně: jsem nafoukaná až hrůza a myslím si, že v hlavě nemám průvan – na druhou stranu si něčím takovým nemohu být bezvýhradně jistá. Vysokoškolský titul mne nepřesvědčí, dost možná se mi zkrátka po dobu vysokoškolského studia dařilo inteligenci předstírat. Nebyla bych první ani poslední. A někde v koutku duše mám zažito, že lidem sluší skromnost a sebevědomí a proaktivní jedinci s blýskavým chrupem ve mně vzbuzují podezření stejně jako neotřesitelná sebejistota.

Nenechte se mást fakty

Určitě jste se nejednou setkali s lidmi, kteří si stojí na svém bez ohledu na fakta a absolutně si nepřipouštějí, že by se mohli mýlit. Postaveni před nevyvratitelné skutečnosti urputně zavírají oči, popřípadě vykládají o podvrhu a manipulaci s výsledky. Slavným příkladem je takzvaný případ citrónového zloděje, který – přesvědčen o tom že potření citronovou šťávou zaručuje neviditelnost – vyloupil v Pittsburghu dvě banky bez jakékoli další snahy o maskování. Konfrontace se záznamy bezpečnostních kamer u něho vyvolala značné pobouření: „To není možný! Přece jsem se natřel citrónem!“ Zlodějova neschopnost smířit se s vlastním omylem (kamerové záznamy označoval za podvrh) se stala bezprostředním podnětem pro sociálně psychologický výzkum a popsání Dunning-Krugerova efektu.

A co z něho vyplynulo? Především nepřímá úměra mezi schopnostmi a sebehodnocením a skutečnost, že neschopní lidé se nenechají ovlivňovat realitou (na rozdíl od schopných lidí, kteří svá hodnocení po střetu s realitou upravují).

V každodenním životě se DK efekt projevuje tím, že se do náročných pozic derou sebevědomí lidé nehledě na své schopnosti, odborná embrya vyhlašují patenty na pravdu a zkušení odborníci se zmítají v pochybnostech. Kandidáti na oddlužení svou neschopnost sestavit rozumný rozpočet vymlouvají na příliš vysoké daně a nespravedlivé podmínky úvěrů psaných drobným písmem.

Petr Domek z GrowJOB institute v článku Proč si hloupí lidé myslí, že jsou nejchytřejší radí, kterak se nestát jednou z nesčetných obětí DK efektu: především nezaujímat stanoviska k věcem, o kterých víme málo nebo nic, myslet nedogmaticky a neustále si rozšiřovat vzdělání.

Zní to pěkně, od ochoty ztotožnit se s jeho názorem mne vyléčil až poslední odstavec textu: „Pravda a objektivita jsou jedny z nejdůležitějších hodnot pro růst a fungování lidské společnosti.“ Pravda? Objektivita? A to je co? Rozezněly se poplašné zvonky. Kvůli pravdě se svedlo nesčetně bitev na polích válečných i duševních a o existenci objektivní pravdy mne zatím nikdo nepřesvědčil. Není víra v nějakou pravdu jen dalším projevem DK efektu? Domek o něco výše v článku také doporučuje zpochybňovat svou intuici. A já opět propadám pochybnostem: mám zavrhovat něco jen proto, že to není vědecky dokázáno a ověřeno? Mám sebejistě tvrdit, že pouze objektivita a rozumově podložené poznání mají nějakou platnost? Neřadím se tak do zástupu spokojeného se svým pohledem na realitu, který své omezené poznání zastírá slovy objektivita a prokazatelnost?

Jak už to vypadá, DK efekt je všudypřítomný. A pochybuji, že se s tím dá něco dělat.