Zimní zahrada (1.díl)

Nízká hmotnost, minimální nároky na údržbu, dobré tepelně izolační vlastnosti a k tomu všemu vcelku sympatická cena - to jsou hlavní důvody, proč se plastové profily jako poměrně mladý konstrukční systém mezi svými konkurenty s letitou tradicí tak rychle etablovaly. Nicméně plast není všelékem a už vůbec ne v této funkci. Jeho statická pevnost je ze všech v úvahu přicházejících materiálů nejnižší a pokud nejsou profily zesíleny výztuží z pozinkované oceli, na prostorově větší zimní zahrady prostě nemají. Ku chvále jim neslouží ani poměrně značná tepelná roztažnost, která si vyžaduje dilatační spáry; při výraznějším teplotním skoku se pak může zimní zahrada připomenout nepříjemným vrzáním.

Dřevo v této souvislosti představuje už zcela jiný kalibr. Bylo by ovšem fatální chybou spolehnout se na masiv - takové řešení dříve či později zaručeně vyústí v neřešitelné problémy, které ostatně přinášejí zkušenosti se staršími dřevěnými okny. Stabilitu konstrukce budou garantovat jedině lepené europrofily, tytéž, jaké známe u současných okenních rámů, ze stejných dřevin a s obdobnou finální úpravou. Cenově je to sice materiál dražší, na údržbu náročnější (bude po nás chtít přibližně jednou za pět až sedm let nový nátěr) a mnohem choulostivější na vlhkost. Zato je ale pro tyto účely pocitově nejpřirozenější a ve srovnání s plastem staticky mnohem únosnější.

Hliník má oproti plastu i dřevu v mnoha ohledech navrch, jedině snad s výjimkou vysoké ceny a nežádoucí tepelné vodivosti, kvůli níž se musejí používat výhradně profily s přerušeným tepelným mostem, to znamená s polyamidovým páskem či polyuretanovou výplní mezi svou vnější a vnitřní částí. Ve prospěch hliníku ale mluví jak statické vlastnosti, tak dlouhá životnost. Široké možnosti povrchové úpravy s prakticky libovolnou barevností - od nástřiků práškovými vypalovacími barvami až po eloxování - mu zaručují stálobarevnost a odolnost vůči mechanickému poškození, aniž by si žádal nějakou zvláštní péči. Hliník je samonosný, takže si může dovolit malou pohledovou šířku profilů, která umožňuje navrhovat konstrukce o poměrně velkém rozponu, ale přitom s relativně subtilním skeletem. Protože dobře snáší vlhkost, je kvalitní hliníkový profil také nejvhodnější volbou v případě, kdy hodláme v zimní zahradě pěstovat větší množství zeleně. Často se hliník také uplatňuje v kombinaci se dřevem, stejně jako u oken: přírodní materiál zevnitř, kov zvenčí.

Velice důležitým aspektem, kterým má zcela zásadní vliv na správnou funkci zimní zahrady, je její zasklení. Bez kvalitního skla by se totiž zahrada změnila v létě v pařeniště a v zimě ve velkokapacitní chladničku. Za nezbytnost se považuje alespoň izolační dvojsklo se vzduchovou mezerou, špičkou je pak trojsklo vyplněné inertním plynem. V každém případě musí jít ale o sklo pevné, tedy oboustranně tvrzené.

Střešní plochu lze zasklít též izolačním dvojsklem (vždy ovšem z lepeného bezpečnostního skla), nebo ještě lépe komůrkovým polykarbonátem (makrolonem). Ten je sice pouze průsvitný, nikoli průhledný, má omezenou životnost, ale svými tepelně izolačními schopnostmi se od dvojskla nijak výrazně neliší a je levnější. Nejčastěji se u zimních zahrad způsoby zasklení kombinují - jiný pro kolmé stěny, jiný pro střešní plochu. Na stěny se obvykle používá sklo, které umožňuje větší prostup tepelné složky slunečního záření (vzhledem k nízkému postavení slunce nad horizontem v zimních měsících), naproti tomu střešní část, do níž se bude kolmo opírat zase letní slunce, si logicky žádá sklo s maximální odrazivostí, tedy případně i sklo barevně tónované nebo s pokovením.

Současná kvalita profilových systémů, ať už je to plast, dřevo nebo hliník, představuje spolu s tepelně izolačním zasklením ze všech stran dokonale utěsněný prostor, z něhož nemůže unikat přirozenou cestou vlhkost a který má tendenci se za slunečních dnů přehřívat, neboť vzduch zde prakticky necirkuluje. Stejně jako kvalitní zasklení je tedy nezbytností i možnost větrání a zastínění.

Má-li být ochrana proti kumulaci tepla a vlhkosti účinná (větrat je totiž nutné i v zimě), musí mít zimní zahrada co nejvíce otevíratelných prvků, situovaných nejlépe v křižných osách a rovněž ve střešní ploše, to znamená včetně střešních oken nebo celkově otevíratelné střechy či alespoň její podstatné části (ať už mechanicky nebo prostřednictvím elektrického pohonu, eventuálně i s automatikou a čidly). Nejen z tohoto důvodu jsou praktické posuvné dveře, které dovolují maximálně otevřít boční i čelní stěnu proskleného prostoru.

To ale samo o sobě nestačí a nepostradatelným doplňkem v ochraně před sluneční výhní bude také zastínění. Platí pro ně tatáž pravidla jako u fasádních oken: žaluzie instalované zevnitř lze sice jednoduše ovládat bez elektrického pohonu, nepráší se na ně a netrpí za deště, ovšem takový efekt jako zastínění venkovní, které se staví slunečním paprskům do cesty ještě než stihnou proniknout sklem, přinést nemohou.

Připraveno ve spolupráci s časopisem