HOMO pracant

Ba co víc. Jednotlivé vlády kvůli tomu často svádí marné boje i s vlastními producenty, protože také oni chtějí a potřebují vyrábět levně. Nutnost zvrátit tento nepříznivý stav je o to silnější, oč hůře v těchto ekonomikách vyznívají prognózy demografického vývoje. S ohledem na celoevropské stárnutí populace je nanejvýš žádoucí, maximálně vytěžit práceschopné obyvatele. Prvním krokem byly penzijní reformy. Nárok na důchod přisoudily i více než sedmdesátiletým kmetům a genderově sjednotily věk pro odchod do penze. Nyní se začíná čím dál častěji skloňovat rádoby zázračná mantra „šestidenní pracovní týden“.

Nejde o nic nového. Na našem území jsme se s tímto systémem rozloučili „teprve“ v roce 1968. V té době jsme přitom kopírovali Sověty, konkrétně jsme vyslyšeli Chruščovovo volání po zvyšování životní úrovně a s tím souvisejícím zkracováním pracovní doby. Ze šesti dnů na pět tedy snížili počet pracovních dnů komunisté, zatímco například hospodářský rozkvět první republiky byl založen mimo jiné na šestidenním pracovním týdnu s obvyklou pracovní dobou v rozsahu od 10 do 12 hodin.

Snižování délky pracovní doby vyvolávalo obavy, že dojde k přiměřenému, tedy zhruba pětinovému poklesu produktivity práce. Změny se proto zaváděly postupně. Od roku 1964 byla volná každá čtvrtá sobota, později od roku 1966 pak každá druhá. Určitá rizika sebou pochopitelně nese i přechod na delší pracovní týden. Ve srovnání s opačným trendem jsou ale podle makroekonomů tato rizika celkem nepodstatná a proto k tomuto kroku už několik měsíců tlačí Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond a Evropská unie zadlužené Řecko. Tato snaha věřitelské „trojky“ ale naráží na řecké odbory.

Jiná by ovšem byla situace, kdyby se šestidenní pracovní týden rozhodli zavádět zákonodárci jednotlivých členských zemí. V Česku se přitom šíří informace, že tento záměr se těší podpoře politiků napříč kompletním stranickým spektrem. Ve světle momentální rekordní nezaměstnanosti a slabého odbytu velkých průmyslových podniků typu mladoboleslavské Škody Auto je to poněkud obtížně pochopitelné. Nicméně například v již zmiňovaném Řecku je nezaměstnanost ještě zhruba třikrát vyšší než u nás (cca 28 vs. 10 procent práceschopného obyvatelstva). Teoreticky by přitom měl delší pracovní týden nezaměstnanost ještě dále zvýšit.

Připravme se ale na to, že politiky patrně od jejich případné snahy ještě více vytěžit pracující část národa neodradí tento, ani jiný odmítavý argument. Boj o zachování pětidenního pracovního týdne můžeme považovat za ztracený přesně ve chvíli, kdy se začne o pracovním týdnu šestidenním hovořit nahlas. Daň za tuhle atraktivní investiční pobídku bude přitom velmi krutá: citelně se sníží dosavadní kvalita našich životů. Koho to ale zajímá?