Finanční zajištění na stáří totiž lze považovat za jednu z nejdůležitějších potřeb. Je to dlouhodobý závazek, a proto by produkty pro toto zabezpečení neměly být závislé na politických rizicích. I když slouží k odložené spotřebě, měly by splňovat alespoň určitou míru flexibility v platbách, a umožňovat více variant konečné výplaty i ukončení produktu.
Jako pozitivní se zdá zákonem nastavená výše poplatků za činnost důchodových společností. Ale co nastane, když se nenaplní vize vlády a penzijní společnosti budou počítat své klienty v desítkách tisíc? Bude stačit zákonem stanovených 0,4 nebo 0,8 %? Pokud ne, kdo zaplatí rozdíl? Penzijní společnost nebo stát? Kdo dnes může odpovědně říct, kolik si z klientových peněz naspořených v penzijní společnosti „strhne na pojistném“ životní pojišťovna, až tyto prostředky bude převádět na výplatu důchodu? Ve světě je to běžně 10-15%. To jsou otázky, na které neznáme odpověď. Do druhého pilíře vstupuje výrazně méně lidí, než vláda očekávala. Stojí za tím zvyšující se finanční gramotnost nejen poradců, ale i klientů. Druhý pilíř totiž představuje více rizik a minusů, než plusů.
Autor komentáře: Petr Temelkov, výkonný ředitel finančně poradenské společnosti DataLife, s.r.o.