Straší nás (a já věřím, že ne jen tak pro nic za nic) placeným zdravotnictvím, placeným školstvím (zatím naštěstí jen na úrovni vysokých škol), realitou jsou rok od roku rostoucí ceny elektřiny, vody, poplatků za svoz odpadu, potravin… V tomto výčtu by se přitom dalo položku po položce pokračovat prakticky donekonečna.
Mladí lidé všechny novinové zprávy v obavě o vlastní duševní zdraví raději vytěsňují
Ale pokud by to nedělali, věděli by, že se počítá s jejich aktivním zapojením (rozuměj finančním) do péče o vlastní rodiče a prarodiče. Pochopitelně by se měli, stejně jako tisíce generací rodičů před nimi, postarat i o vlastní bydlení a potomstvo. Nechce se toho tedy po nich, ale ani po nás, vůbec málo. Výchozím bodem pro úvahy, jak to všechno zvládnout, je přitom stav, kdy mají desetitisíce rodin dluhy, s nimiž si absolutně nevědí rady. Míra zadlužení se navíc neustále zvyšuje. Co naopak klesá, jsou reálné mzdy. Většina zaměstnanců vám bude tvrdit, že žijí od výplaty k výplatě. Kdo si někdy vyzkoušel, jaké to je, nosit si domů 15 a méně tisíc čistá ruka, ten jistě ví, že to opravdu není žádná velká hitparáda.
- Všechno je to o kontaktech
- HOMO pracant
- Kde je Ti konec, příteli?
- Řešíte své stáří?
- Velký třesk a pak…? Nic?
- Chudoba cti tratí
Ano, souhlasím, už by to chtělo taky něco pozitivního. Ale bohužel, nemohu sloužit. Alespoň zatím. Dnešní glosa má být totiž o tom, jak mohou tuhle křehkou ekonomiku průměrného jedince nabourat nepředvídatelné okolnosti. Své o tom ví například každý, kdo se někdy rozváděl. Jestli vám zbyl kartáček na zuby, musíte se okamžitě dovybavit pastou. Jestli vám zbyla postel, k dokonalosti chybí už jen to, abyste si nad ni, pokud možno co nejrychleji, pořídili střechu. A tak dál, a tak podobně. Trefným příkladem budiž i taková autonehoda.
Může být ale ještě hůř
Tisíce domácností spláchla tento týden voda. Někteří lidé přišli jak o postel, tak i o střechu. A pokud jim je voda nechala, tak ve zbědovaném stavu. Část vybavení zaplavené domácnosti bývá na odpis, menší část se dá zachránit za cenu litrů a litrů dezinfekčních prostředků. Vím, o čem mluvím, za posledních pět let jsem podobnou situaci řešil hned dvakrát. Náklady na pouhý úklid jdou do tisíců. Přitom se jedná o výdaje, se kterými se nepočítalo snad v žádné postižené domácnosti. Jistě, velká voda nás ohrožuje čím dál častěji, a proto by ji minimálně v některých oblastech lidé už do úsporných programů zahrnout mohli, ale zatím se tak spíše neděje. Doposud jsme si ještě pořád mohli myslet, že šlo v předešlých případech o nešťastný, celkem ojedinělý rozmar přírody. Letošní povodně už možná změní myšlení mnoha z nás.
Ještě pořád je tu ale všední realita
Na co všechno máme ještě myslet? Co všechno máme ještě zahrnout do našich finančních plánů? A jak to lze skloubit s faktory jako je konkurence na trhu práce, která potlačuje šance na solidní příjem, s propouštěním, které tuzemské firmy v této složité době zhusta používají coby jakýsi defibrilátor? Jak vytvářet tolik hromádek, z nichž každou jednu považujeme za nezbytnou rezervu, když si podle statistik jdeme pro první solidní výplatu někdy ve třiceti letech? Do té doby patříme do beznadějné skupiny absolventů, kteří si mohou nechat zdát o práci, natož o solidně zaplacené práci.
Rád bych vám teď a tady dal na všechny tyto otázky spolehlivé odpovědi. Já je ale neznám. A obávám se, že se nenajde sebelepší finanční poradce, který by je dokázal uspokojivě zodpovědět. Dokonce si troufám tvrdit, že pokud vás bude někdo přesvědčovat o opaku a nabídne vám zaručený recept, jak si s tím vším najednou poradit, bude se nejspíš jednat o lháře a podvodníka. Současnost se totiž vyznačuje jedním nešťastným specifikem - nejde v ní hrát na jistotu. Nemají ji řemeslníci, přestože má jejich cech zlaté dno, nemají ji hospodyňky, které jsou ochotné skákat pro peříčka přes plot, nemají ji děti z úplných a fungujících rodin. Může jim dokonale fungovat naprosto všechno, nesmí to ale spláchnout třeba voda. Á propós- co říkáte, nemluví se v poslední době až příliš často o měnové reformě?