Mají to těžké, ještě jim naložíme

Chtěl jsem psát o tom, že rodiče paní Alexandru Kiňovou a Antonína Kreščena čeká neskutečný zápřah a nekonečná řehole. Přibližně před deseti lety jsem navštívil manžele Janušovi se čtyřčaty a péče o ně připomínala továrnu za plného provozu - maminka dvě děti kojila, tatínek zbylé dvě děti choval, maminka kojila druhou dvojici, tatínek druhou dvojici dětí choval, maminka kojila první dvojici dětí, tatínek zatím druhou dvojici dětí přebaloval… a tak dále, a tak podobně, pořád dokola. Nic, co byste někomu měli závidět. Přesto je tehdy právě závist vyhnala z obce, ve které čtyřčata strávila první týdny svého života. Starostka do médií vypustila informaci, že se rodině dostane určité pomoci na úkor dobrovolných hasičů a důvod k tomu, aby někteří spoluobčané k Janušovým pocítili averzi, byl na světě. Její intenzita byla nakonec taková, že se rodina s pěti dětmi (Janušovi mají ještě starší dceru) raději z Vysočiny odstěhovala na Kyjovsko. Měli k tomu ještě jiný dobrý důvod- počítali s výpomocí od prarodičů, ale lidská závist, resp. její dopady, měla na jejich rozhodnutí velmi významný vliv.

Chtěl jsem proto apelovat na čtenáře Finance.cz, aby rodině s paterčaty v nejlepším případě pomohli, v horším jí drželi palce, nebo jí alespoň nijak neškodili. Bylo mi totiž jasné, že jejich narození vyvolá i negativní reakce. A nejen proto, že mají romský původ. Co jsem ovšem netušil, s čím jsem nepočítal, byla intenzita a rozsah té zloby. Zejména někteří uživatelé internetu (a nebylo jich rozhodně málo) se v diskuzích neštítili absolutně ničeho. Byli podlí, vulgární, nenávistní, prostě ohavní. Některé příspěvky neodporovaly jen slušnému chování, ale překračovaly i zákony a měla by se jimi proto podle mne zabývat policie!

Alexandře Kiňové chodí ale i dopisy, které z „bezpečnostních důvodů“ otevírá její matka. „Moje máma mi ani nechce ty dopisy číst. Každopádně už někdo vyhrožoval i útokem jako na malou Natálku ve Vítkově,“ posteskla si Kiňová novinářům s tím, že své děti NIKDY neukáže veřejnosti. Natálčin případ pravděpodobně všichni znají, jen pro jistotu připomenu, že ji partička mladých rasistů v dubnu 2009 málem upálila za živa. Sprostoty tedy dostoupily absolutního vrcholu a z usměvavé, pohodové ženy udělaly hromádku neštěstí a uzlíček nervů. A to ještě předtím, než jí vypukne kolotoč starostí s dětmi, které si prvních 11 dnů pobyly v inkubátorech na jednotce intenzivní péče, odkud se nedávno přestěhovaly na oddělení tzv. péče intermediární.

Kdo se někdy staral o děti, ten ví, že je to práce na „plný úvazek“. Rodič už nikdy nebude svobodným člověkem v pravém smyslu toho slova. Vůči svým dětem má povinnosti a zodpovědnost, které kladou kvalitu jeho vlastního života na oltář jejich zdárného vývoje. O rodičích dvojčat to platí dvojnásob, o rodičích paterčat…nikdo u nás si snad ani nedovede představit, jak šíleně to pro ně bude náročné. V Česku jsou to paterčata historicky úplně první, na celém světě jich je 795, z toho pouze ve 134 případech byly počaty přirozenou cestou. Alexandru a Antonína tedy rozhodně minimálně v nejbližších několika letech nečeká nic, co by jim měli lidé závidět. Zapůjčený obecní byt, prvotní finanční injekce od státu, darované kočárky, státem placené chůvy, to jsou ve skutečnosti opravdu jen drobnosti, které jim mají ulehčit v mimořádně složité životní situaci. Není to nic, kvůli čemu by si měli vykoledovat něčí nenávist. Kvůli čemu by je někdo měl bombardovat sprosťárnami, nebo jim snad vyhrožovat smrtí, nebo jiným tělesným poškozením jejich dětí. Předpokládám, že podobné ataky jsou pod úroveň návštěvníků tohoto webu. Přesto se mi chce zvolat: „Lidé, vzpamatujte se a buďte lidmi!“ Moc bych si přál, aby k nám paní Kiňová jednou opět pojala důvěru. Že ji v posledních týdnech ztratila, se jí ale nelze divit.