Hokejoví bozi aneb jsem fandila našim proti Američanům

O fanouškovství jakéhokoli druhu jsem si vždycky myslela, že je hloupé, nesmyslené a fanoušci tupí, protože se jen drží půllitru a spoléhají, že všechno za ně udělá Rosický nebo Jarda Jágr. Novodobí bozi, lidi se k nim snad i modlí, kam ten svět spěje?

Názor jsem změnila včera mezi osmou a jedenáctou večerní. Kámoši mě přemluvili, ať jdu s nima do A2 (suterénní hospoda), že tam mají zarezervovaný stůl kousek od obřího plátna. Večer, po náročném dni, jsem tedy usedla do známé knajpy pod kolejemi Družba v Brně. Ve třičtvrtě na osm už se nedalo nikam projít, všude lavice, židle, obsypáno lidma, pilo se a kecalo. Většinu lidí tam znám, když ne přímo, tak aspoň "podle ksichtu". Atmosféra výborná už před zápasem.

Pak rozhodčí mrštil pukem o led a začalo se hrát. Přiznávám, že s hokejem nemám velkou zkušenost a podléhám pořád zarytým stereotypům, že Amíci jsou trapní a pro naše budou jednoznačná záležitost. Hned na úvod mě ovšem zarazilo, jak "rudí" bruslí. Neuvěřitelně. Byli všude, lepili se na naše hráče, kmitali zadkama, hokejky strkali do našich přihrávek. Vůbec nás nenechali rozehrát z modré čáry. Bílí na sebe navíc v první třetině mířili dost nepřesně, takže co chvíli se nějaký ruďoch vyškubl s pukem a mazal na Vokouna. To byl můj favorit hned od začátku, neboť jsem měla v živé paměti, jak jí v pondělí nakouřil pravačkou kanadskému hráči, co mu stál ve výhledu. Publikum v hospodě se rázem stalo jedním tělem, jednou duší. Když jsem se otočila, viděla jsem strnulé tváře, ústa řvoucí skoro v pravidelných intervalech: jóóó...jeď...nééé a chytání se za hlavu. To plátno s nimi cvičilo jak na spartakiádě. Přímo vedle mě seděl týpek, který to děsně prožíval. Každou chvíli řval: "fůj, faul, pískej" nebo "jeď, Jardo, jeď," když se k puku dostala 68. Děsně jsem se tím bavila a pár lidí kolem taky.

To jsem ještě netušila, že nám jde o všechno. Po první třetině bylo cítit překvapení. Lidi si chodili "odložit" a vášnivě se diskutovalo, jestli postoupíme. Teprve teď jsem se dozvěděla krutou pravdu. Druhou třetinu už jsem se zapomínala a ve vyložených šancích našich jsem se bezděky předkláněla na lavici nebo zatínala zuby. Kluk vedle byl o něco dál: bouchal do stolu, zběsile pískal, když nepískal rozhodčí a hned se přidával ke skandování "Češi, češi...". Po tom, co jsme dali gól a pak hned další, nábožensky vztáhnul ruce ke stropu. Než jsem se mu mohla zasmát, zjistila jsem, že i moje ruce trčí ke stropu spolu se všema rukama v hospodě. Stále jsem se ale ovládala a nenechala se nachytat, když situaci opakovali ze záznamu. Pár lidí se nicméně naprosto nelogicky radovalo i podruhé. Šanci pak dostali Amíci. Do té doby zázračně chytající Vokoun inkasoval do betonu a odtud se puk odrazil do branky. Lidi se drželi nešťastně za hlavu, bědovali a znechuceně pískali. A já? Držela jsem se za hlavu, bědovala a znechuceně pískala.

Začala třetí třetina, kam jsme šli ještě s úsměvem na rtech, ale taky se staženými půlkami. V nevětraném suterénu bylo k zalknutí, takže jsme byli všichni kapku přiotrávení. To, co se odehrávalo na plátně, nás magicky pohlcovalo. Pohledy byly vyděšené, nikdo ani nedutal. Každý pokus našich jsme odměňovali hlasitým potleskem, všechny americké střely odsuzovali pískotem. Zrychloval se mi tep a okusovala jsem si nehty. Pak dal Havlát vlastňáka. Nešťastně, tak hrozně blbě a nešťastně. Bylo mi ho líto, nicméně druhá enkláva měla jiný názor. "Ne," bouchla jsem rozčíleně do stolu, "nemohl za to" a už jsem zatínala pěst, že dám někomu do zubů. Následovaly další a další pokusy našich, ale stav dva dva už se nezměnil.

To prodloužení se rovnalo mučení na skřipci. Držela jsem se za pusu, a když Amíci najížděli na naši branku, skoro jsem si zakrývala oči. Srdce mi bušilo, na čele vyrazil pot, pod stolem se mi nohy samovolně škubaly. "Rudýho," který strčil do našeho hráče, bych byla schopna zavraždit. Zmocnila se mě podivná extáze, nervozita a strach a vzrušení a dav se mnou lomcovaly, jak se jim zlíbilo. Pomyslela jsem si, že hospod, kde teď lidi takhle "meditujou" za jeden jediný umrněný gól, jsou po celý republice tisíce a ta energie ze všech dohromady musí posouvat pukem na ledě v Sazka Aréně. Bohužel to nestačilo.

A bylo to tady! Nájezdy! Lener na plátně přežvykoval jako o život a nervózně psal do lejstra pořadí našich střelců, našich zlatých chlapců. V Aréně to vařilo, u nás v suterénu zrovna tak.
První jel Amík a...nedal. Bušili jsme pěstí do stolu, až půllitry nadskakovaly. Vokoun veleben. Pak náš, teď přesně nevím kdo, pokus o blafáka... tyčka horní, hukot, strach.

Takhle to šlo třikrát za sebou. Bušení, hukot, vzdechy. Když se na scéně objevil Jarda Jágr, zbožně jsem sepnula ruce a já se...ano, já se k němu modlila: "Jaroušku,"oslovovala jsem ho familiérně,"pojeď, ty to dáš, ty jsi nejlepší," Hospoda skandovala: "Jarda Jágr - ta dá ta - ta, ta, ta. ...Jarda dal tyčku, tentokrát boční. Bylo vidět, jak je z toho mimo, hokejkou bezmocně majznul o mantinel. Komentátor do toho křičel něco o tom, že Jágr si strašně přál nás dostat do finále, že se mu to na mistrovství snad nikdy nepovedlo a asi už nepovede. Chlap, který by mohl svým ročním platem živit půlku Afriky a v Americe jim ukazuje, jak se to má hrát, se skoro rozbrečel. Taky je to jenom člověk, a ten nemůže mít všechno.

Od té chvíle už jsem nějak věděla, že je to špatný. Měli jsme šance a nedokázali je využít. Vyplácali jsme si je, víc jich nebude. V pořadí pátý Amík mou domněnku potvrdil. Vokouna oblafnul. Dopita měl mít všechno v rukou, křičela jsem, ale podvědomě věděla, že už to nemůže ovlivnit, že je konec.
Všichni v hospodě rázem zůstali jak opaření. Jenom nevěřícně koukali na plátno a nemohli ze sebe vypravit slovo, jakoby viděli živelnou pohromu. Pak se strhl řev: "Hoši, děkujem, hoši děkujem,"aplaus, pískot.

Tak jsme skončili na mistrovství světa, v naší aréně a s naším nejlepším týmem. Už jsem viděla palcové titulky v zítřejších novinách, komentáře o zklamání, konci jednoho velkého českého snu, pořád dokola, nejmíň týden. Chtěla bych ale vzkázat našim klukům: i tak to byl super zápas, aspoň nás v A2 to totálně dostalo. Hoši děkujem!