Don Quijote je hrdina bojující proti knižnímu pirátství

Mít na svém počítači stažené hudební album nebo film měsíc před jejich českým uvedením patří k běžným zvyklostem řady lidí. Ať už patříte k příznivcům nebo odpůrcům tohoto trendu, faktem zůstává, že v případě plagiátorství jde o nešvar starý více jak čtyři sta let.
Podrobně a zblízka se tímto fenoménem a jeho historií zabývá Adrian Johns v knize Pirátství: Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese, kterou vydalo nakladatelství Host.  
Objemná publikace je zasvěceným a komplexním pohledem na dějiny a současnost pirátství, které v průběhu staletí několikrát pozměnilo svůj status. Johns hned v úvodu objasňuje, že dějiny pirátství přímo souvisí s dějinami duševního vlastnictví. V 16. století to vše odstartoval zásadní západoevropský vynález jménem knihtisk. Pravidla pro legální vydávání knih si tiskaři, knihaři a knihkupci teprve utvářeli. Společně s touto ochranou zároveň vznikaly i první metody na padělání tištěných knih. Se vznikem dalších technologií a modernějších nosičů (LP, magnetofonový pásek, VHS, CD) se vždy téměř okamžitě našly i jejich kopie.
Pro čtenáře Pirátství budou, stejně jako pro mě, jistě atraktivní pasáže, v nichž Johns hovoří o známých autorech a jejich osobním vypořádávání se s plagiáty. Z minulosti je znám případ Charlese Dickense, jehož dílo vydali bez souhlasu v Americe, nebo Alexandera Popea, jehož korespondenci si přivlastnil anglický knihkupec. Bojovníkem proti dobové formě pirátství byl i Miguel de Cervantes y Saavedra, autor Dona Quijota. V reakci na plagiát druhého dílu známé knihy nechal svého hrdinu putovat úplně do jiného města, zažívat odlišné věci a nakonec ho nechal zemřít, aby nemohly vyjít pirátské verze pokračování tohoto příběhu.    
Zaujalo mě, kolik toho kniha Pirátství od Adriana Johnse vypovídá o nás samotných. Autor přichází s tvrzením, že sama síla pirátství spočívá v tom, že k němu nejsou zapotřebí žádné speciální dovednosti. Ještě silnějším argumentem pro jeho zakořeněnost v naší novodobé historii je fakt, že čtenářům či posluchačům prakticky nezáleží na tom, zda mají v ruce plagiát. Tímto názorem se dostává k ústřední myšlence, že pirátství je třeba brát nejenom jako ilegální produkci, ale také jako ilegální přijímání kopírovaných děl. Vina tedy nikdy není jen na jedné straně.
Zatímco hudební a filmový průmysl se s pirátstvím snaží už nějakou dobu bojovat, tištěné knihy se s nelegálními kopiemi potýkají odedávna a ty elektronické posledních pár let od doby, co přišly na trh. Tím však výčet pirátských aktivit nekončí. Johns nezapomíná ve své knize zmínit pirátství softwarové a farmaceutické. Obojí je pro současnou společnost velmi nebezpečné.
Adrian Johns v knize velmi poučeně a detailně přemítá o příčinách vzniku pirátství, jeho dobových proměnách a současném stavu.
Čtenáři předkládá konkrétní příklady práce pirátů, kteří se v minulosti nebáli do kopírovaných děl zasahovat a měnit jejich obsah, i obrany autorů, kteří proti padělatelům někdy používali dost originální prostředky. Jak už ale asi tušíte, ani odborník na historii pirátství, jakým je Adrian Johns nepřichází s jasnou vizí budoucnosti ochrany duševního vlastnictví. Kniha čtenáře vede k tomu, aby vycházel a inspiroval se historií, ač přesný návod řešení současné krize v ní prý nenajdeme.
Slovo pirátství je odvozeno ze vzdáleného indoevropského kořene, který znamenal zkoušku či snahu nebo (pravděpodobně v přeneseném slova smyslu) zkušenost či pokus. Je ironií dějin, že v dávné minulosti mělo významově tak blízko ke kreativitě, za jejíž protiklad je nyní považováno.
(JOHNS, Adrian. Pirátství: Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese. Brno: Host, 2013, str. 29.)