„Věčný“ student žádal o výživné. U soudu neuspěl

Problematika výživného mezi rodiči a dětmi je složitou právní disciplínou, kterou dotváří rozhodovací praxe soudů, jelikož je nutné vždy posuzovat konkrétní případ zcela individuálně. Ačkoliv současná právní úprava si klade za cíl zajistit přiznávání a vymáhání výživného co nejrychlejší a nejefektivnější cestou, jsou soudní spory o výživné velmi časté.

Žádost o výživné

Na počátku sporu, který nakonec řešil Ústavní soud, byla žádost matky nezletilého syna na určení výživného, jenž soud prvního stupně stanovil na částku ve výši šest tisíc korun měsíčně. Otec proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Odvolací soud vyhověl odvolání otce nezletilého a zamítnul návrh na určení výživného.

V rámci odůvodnění poukazoval odvolací soud zejména na skutečnost, že nezletilý ve věku 17 let ukončil studium na střední integrované škole v březnu 2012, poté se zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání, načež od září 2012 nastoupil na odborné učiliště. Odvolací soud stanovil, že nezletilý takto přerušil přípravu na budoucí povolání bez omluvitelného důvodu a dle provedeného dokazování nejevil o studium dostatečný zájem. Matka nezletilého s tímto pojetím případu nesouhlasila s argumentem, že nezletilý řádně studoval bez přerušení od září 2010 do března 2012.

Ústavní stížnost

Z odůvodnění ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že nezletilý nastoupil do učebního oboru autotronik, následně přestoupil na učební obor cukráře, který ukončil po roce a půl a po pár měsících v evidenci úřadu práce nastoupil na novou školu.

Odvolací soud tedy vycházel z podmínky, že má-li dítěti vzniknout nárok na výživné v souvislosti s přípravou na budoucí povolání, musí být tato příprava soustavná a cílevědomá. Tento závěr odvolacího soudu posoudil Ústavní soud jakožto správný a přiléhavý, a proto ústavní stížnost odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.

Účelem je řádné ukončení studia

Ústavní soud dle svého odůvodnění mimo jiné uvedl, že výživné je poskytováno zejména za účelem přípravy na budoucí povolání, kdy se předpokládá jeho úspěšné dokončení. V konečném důsledku by tak nezletilý mohl zahajovat a ukončovat studium řadu let bez řádného ukončení a každý vzdělávací pokus by byl hrazen v rámci vyživovací povinnosti. Citované a využité rozhodnutí Ústavního soudu naleznete na jeho webových stránkách pod sp. zn. IV. ÚS 1247/13.

Každý případ pro určení nároku na výživné je nutné pojímat individuálně, tudíž lze jedině doporučit před učiněným jakýkoliv podání a žádostí, konzultovat s právníkem k posouzení veškerých aspektů vašeho případu.

Ústavní soud sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014

„V předmětném případě stěžovatel ukončil studium bez uvedení zásadního důvodu prakticky ze dne na den, aniž by dokončil ročník. Jedním ze smyslů a účelů poskytování výživného ze strany rodiče je umožnit nezletilému dosáhnout co nejvyššího stupně vzdělání a tím mu dát možnost získat v budoucnu sociální jistoty, jež jsou spojeny se začleněním jedince do pracovního procesu. Vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat jako bezbřehou. Rozhraničujícím kritériem pro její plnění není, jak je již shora uvedeno, dosažení zletilosti či jiného věku, ale způsobilosti sám se živit. V obecné rovině nezletilí této způsobilosti nabývají dosažením věku 15 let, kdy jsou způsobilí uzavřít pracovněprávní smlouvu, byť jsou i nadále v určitém rozsahu zákoníkem práce chránění. Jak nastínil již krajský soud, povinností studujícího nezletilého je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí povolání, která ve své podstatě představuje společensky akceptovanou alternativu k výkonu pracovní činnosti. Za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.

Výše uvedené však neznamená, že pokud stěžovatel prokáže po uplynutí určité doby studia svůj opravdový úmysl studium řádně dokončit, že by mu právo na výživné nemohlo být soudem přiznáno, ba co víc, toto právo by mu být přiznáno muselo. V předmětném případě rozhodovaly obecné soudy za situace, kdy stěžovatel zahájil studium v září 2012, a návrh na určení výživného byl podán v říjnu 2012. Dobu jednoho měsíce nepovažuje Ústavní soud za dobu, která by svědčila o opravdovosti zájmu stěžovatele řádně studium dokončit. Stanovení konkrétní doby pro prokázání opravdovosti zájmu je především na konkrétních okolnostech případu a úvaze obecných soudů.“