Němec: Stanovisko Nejvyššího soudu je pro mne zklamáním

„Nový občanský zákoník je navíc přímo protispotřebitelský, takže vstupujeme do období, kdy budeme muset o kvalitní a evropská spotřebitelská práva opět bojovat.“ Uvádí pro náš server Mgr. Petr Němec v návaznosti na úvahu nad stavem ochrany práv spotřebitele v naší republice.

Jak vnímáte nedávné stanovisko Nejvyššího soudu vztahující se ke sporu o poplatek?

Kauzou jsem pochopitelně dlouho žil téměř 24 hodin denně, takže stanovisko Nejvyššího soudu je pro mne veliké zklamání, a to především svou plytkostí a alibismem. Nejvyšší soud si vybral jen dvě otázky, ke kterým dal stanovisko. Zbytek nechal zcela bez komentáře. Kauzu tedy po právní stránce vůbec právně nevyřešil, fakticky ji však ukončil. Nechal si ale otevřené dveře pro alibi, až se třeba za pár let ukáže, že některý ze zbylých argumentů byl relevantní a výsledek pro spotřebitele měl být tedy opačný a banky měly poplatky vracet. Nejvyšší soud bude moci říci: „My neřekli, jestli je poplatek oprávněný či nikoliv a zda jej má banka vracet či nikoliv. My pouze odpověděli na dvě dílčí otázky.“ Proč neodpověděli na jiné otázky a nevyřešily kauzu kompletně, to je záhada. Zvláště, když i soudy připravované stanovisko Nejvyššího soudu kriticky připomínkovaly a upozorňovaly, že tu jsou i další důležité otázky. A že Nejvyšší soud umí vyhotovit kvalitní stanovisko, to lze vidět například na kauze Bezreklamky, i proto mě výsledek mrzí, že to nejsou přesvědčivé a precizní argumenty.

Bude spor o poplatek veden ještě u jiných soudů nebo je právní souboj u konce?

Spory o poplatek jsou v zásadě vedeny každý den, když banky tyto poplatky vymáhají u nesplacených úvěrů. Jestli se nějaký spotřebitel či jeho právní zástupce rozhodne bojovat, mohou spor dotáhnout i k Nejvyššímu soudu a zeptat se i na zbylé otázky a dosáhnout konstatování, že poplatek je neplatný. Pokud jde však o náš boj o vrácení poplatků, jsou ještě například vedeny spory u finančního arbitra, neboť banky si poplatek jednostranně zvyšovaly, což finanční arbitr neakceptuje a toto navýšení musí banky navracet. Obecně mám však za to, že hromadné spory o poplatek jsou u konce, to však neznamená, že je u konce i právní souboj.

Změnil spor o poplatek určitým způsobem povědomí spotřebitelů v naší republice?

Určitě ano, spotřebitelské právo se stalo celkem velkým tématem a lidé začali chápat, že postavení spotřebitele jim přináší i ochranu a že to je jedna z věcí, kterou nám Evropská unie velmi pomohla. Nicméně nemohu si odpustit poznámku, že mám pocit, že kauza poplatků ochranu spotřebitelských práv spíše snížila. Soudy začaly poslední roky rozhodovat evropsky a začaly chránit spotřebitele. V souvislosti s naším bojem se však zalekly a udělaly krok zpět. Nový občanský zákoník je navíc přímo protispotřebitelský, takže vstupujeme do období, kdy budeme muset o kvalitní a evropská spotřebitelská práva opět bojovat.

Jaké další nekalé praktiky spatřujete v oblasti ochrany spotřebitele?

V souvislosti se spotřebitelskými právy se věnujeme především kauze astronomického poplatku za uzavření smlouvy v případě společnosti s Autoleasing, tak i kauze klamavého RPSN u konkurentů této společnosti. Můžu prozradit, že v kauze s Autoleasing chystáme zajímavý postup, kdy nyní skupujeme pohledávky vůči společnosti s Autoleasing. V zásadě tak můžeme simulovat chybějící institut hromadných žalob a tuto společnost žalovat jen jednou velkou žalobou. Riziko nákladů řízení jde tak plně vůči nám, nikoliv spotřebitelům, ale především se podstatně snižuje i náročnost pro soudy a zůčastněné strany.

Mohl byste čtenářům blíže přiblížit problematiku RPSN, kterou se zabýváte?

Kauze klamavého RPSN v zásadě úzce souvisí i s problematikou vysokého poplatku za uzavření smlouvy. Pokusím se popsat, o co jde. Spotřebitel si chtěl půjčit 100.000 Kč na auto. Získal úvěr 150.000 Kč, 100.000 Kč šlo prodejci auta a 50.000 Kč úvěrové společnosti, neboť si vyúčtovala poplatek za uzavření. Spotřebitelé o něm však nebyli informováni. Ostatně jen málokdo by souhlasil s nabídkou: „Půjčím ti 100.000 Kč s úrokem 15 % p.a., ale za uzavření smlouvy mi ještě zaplať 50.000 Kč.“ To by si každý klepal na čelo. Úvěrové společnosti proto o poplatku nemluvily a uložily jej do smlouvy, jeho uhrazení nechtěly „na ruku“, ale navýšily o tento poplatek jistinu úvěru, takže spotřebitel si jeho hrazení neuvědomil. Ostatně když jdete a žádáte úvěr 100.000 Kč na auto za 100.000 Kč, celou dobu se bavíte o úvěru 100.000 Kč, tak nečekáte, že dostanete úvěr 150.000 Kč. A klíčová otázka je, jak tento poplatek vstupuje do výpočtu RPSN. Poplatek je vlastně jistinou, ale zároveň je i poplatkem, bez kterého by nebyl úvěr poskytnut. Vstupuje tedy do vzorce v jistině, ale i jako poplatek? Ani úvěrové společnosti se v tom neshodnou a část z nich jej do RPSN započítala jen jako jistinu a tím si RPSN klamavě snížily na polovic. Česká obchodní inspekce však tento postup pokutovala. Úvěrové společnosti chybovaly a spotřebitelé se tak mohou domáhat vrácení všech poplatků, tak i úročení jen diskontní sazbou, a to i zpětně. Krok České obchodní inspekce byl klíčový, neboť na našem trhu evidentně neexistuje konkurenční boj. Jak jinak si lze vysvětlit, že společnost s Autoleasing počítala RPSN správně a vůbec jí nevadilo, že konkurence počítá RPSN klamavě a snižuje si tak RPSN na polovinu? V normálním konkurenčním prostředí by přeci okamžitě na takové klamání spotřebitelů upozornili, ne? V České republice to ale konkurenci nevadilo. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže by se nad tímto měl pořádně zamyslet.

Ke kauze RPSN:
Kauza RPSN: Stovky oklamaných zákazníků se brzy dočkají odškodnění