Uspěje tajná nahrávka v pracovněprávním sporu?

Dle dosavadní rozhodovací praxe soudů v občanskoprávních sporech lze využít důkaz záznamu hovoru fyzických osob pouze se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem daného hovoru. Bez zajištění tohoto souhlasu je tento důkaz obvykle soudem uznán nepřípustným pro soudní řízení. Ústavní soud koriguje v nedávném nálezu tento přístup v občanskoprávních sporech v rámci ochrany slabší smluvní strany.

Výpověď pro nadbytečnost?

Předmětem sporu, který v konečném stádiu řešil Ústavní soud, byl pracovněprávní spor o neplatnost výpovědi pro nadbytečnost, kterou považoval zaměstnanec udělenou účelově vzhledem k zaslání kritických zpráv zahraničnímu vedení společnosti. K prokázání této skutečnosti měl zaměstnanec k dispozici audionahrávku rozhovoru mezi ním a členem zahraničního vedení společnosti, pořízenou bez souhlasu této osoby a audionahrávku z pracovní porady zaměstnanců společnosti, taktéž pořízenou bez souhlasu nahrávaných osob. Zaměstnanec tedy podal žalobu o určení neplatnosti udělené výpovědi.

Právní souboj začíná…

Soud prvního stupně rozhodnul, že výpověď pro nadbytečnost je neplatná, kdy důkaz audionahrávky byl připuštěn a prokazoval, že osvědčení organizačních změn k udělení výpovědi pro nadbytečnost bylo simulovaným jednáním zaměstnavatele s cílem ukončení pracovního poměru zaměstnance.

Odvolací soud avšak žalobu o neplatnost udělené výpovědi zamítnul. Pořízená nahrávka byla odvolacím soudem označena za nepřípustný důkaz, jelikož byla učiněna bez vědomí nahrávané osoby. Nejvyšší soud dovolání zaměstnance zamítnul. Zaměstnanec se tedy obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností pro porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud k použití audionahrávky

Ústavní soud v rámci projednávané ústavní stížnosti rozhodnul, že se rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ruší pro porušení práva zaměstnance na přístup k soudu a práva na soudní ochranu garantované Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v rámci rozsáhlého odůvodnění mimo jiné uvedl, že základním kritériem, které má vést k rozhodnutí o použitelnosti důkazu záznamu hovoru pořízeného bez souhlasu nahrávané osoby je poměřování střetávajících se chráněných práv a zájmů.

V tomto konkrétním případě se jednalo o střet zájmu na ochranu osobnosti nahrávané osoby a ochrana práv zaměstnance, kdy audionahrávka byla zásadním přímým důkazem v projednávaném sporu. Ústavní soud v tomto konkrétním případě tedy dovodil, že převažuje zájem na ochraně práv zaměstnance, přičemž na pořízené audionahrávce nebylo pronášeno členem zahraničního vedení společnosti ničeho osobního, avšak pouze informace o pracovněprávních vztazích významných pro předmětný spor.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k pořizování nahrávek hovorů bez souhlasu druhé strany:

„I pokud by však uvedená audionahrávka obsahovala projevy osobní povahy N.V., který si nebyl vědom, že by byl nahráván, převáží v nyní projednávaném případě ochrana práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogickék jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.“

Kompletní znění citovaného nálezu Ústavního soudu naleznete pod sp. zn.: II. ÚS 1774/14 na jeho webových stránkách. Každý případ je nutné chápat individuálně. Budete-li řešit obdobný případ, lze jedině doporučit před učiněným jakýkoliv podání konzultovat s právníkem k posouzení veškerých aspektů vašeho případu a rizik vedení sporu, a to zejména s ohledem na neustálý vývoj rozhodovací praxe soudů a samotné legislativy.