To byla ale smršť! Jen neradi se probouzíme do Nového roku, protíráme oči a nevěřícně zíráme na tu spoušť kolem. V našich hlavách to vypadá jak po Tsunami - jen spočítat mrtvé a raněné, nebo lépe přeživší mozkové buňky, potlačit bolest a vlnu zvracení. Sbíráme své tělo z mokré země a pokoušíme se rozpomenout, co se to vlastně dělo. Dotěrná realita se pomalu ale jistě vrací na svou otřesenou pozici. Ouu! Co s námi bude? Kdo nám pomůže?
A hned v pondělí písemka z matiky, v úterý slohovka a ve středu angličtina! Měl jsem se raději upít k smrti! K...y jedny učitelský! To s tim zkoušením nemohly aspoň pár dnů počkat?! No co, napíšu taháky, však ono to nějak dopadne! Ale jak? Vždyť tohle vysvědčení je to nejdůležitější, poslední, co se píše na přihlášku! Auu! Chce se mi brečet.
A zatímco tisíce z nás takto naříkají, výrobci alkoholu si mnou ruce, jak jim ten Silvestr zvýšil celoroční tržby o desítky procent, děti v Asii a Africe počítají mrtvé spolužáky a učitele a vlády postižených zemí narychlo budují tábory pro děti bez rodičů a rodiče bez dětí.
Ani vlna solidarity nezvrátí všechny křivdy, které jsme sami sobě, svým bližním a celé planetě našim chováním způsobily. Pomocí jídla a čisté vody tlumíme bolest přemýšlejíce nad budoucností, která se tváří beznadějně. Čekají nás zkoušky, a po nich další zkoušky a nám nezbývá, než se na ně soustředit. Smířit se s minulostí i přítomností, zakopat válečné sekery a dostat ze sebe to nejlepší. Prodat se na trhu vědění a přesvědčit všechny, kteří o nás rozhodují, že to myslíme upřímně. Nesmíme přitom zapomínat, že život nekončí v pololetí, že úkoly, které před námi stojí jsou vstupními branami do nového, svobodnějšího života. Života, ve kterém nás nikdo nenutí vstávat každé ráno v sedm, života, ve kterém jsme to my, kdo nese odpovědnost za své činy.
Ale nejdřív si napustíme horkou vanu. Ta nás alespoň ne chvíli nechá zapomenout na všechny hrůzy okolo nás... Ááaaaaaachh.
Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.