Odškodnění sportovního úrazu při fotbalovém utkání

Problematika sportovních úrazů v rozhodovací praxi soudů není ustálená, kdy se můžeme setkat s přísným pojetím soudních rozhodnutí, které považují každé porušení sportovních pravidel za protiprávní jednání porušující tzv. obecnou prevenční povinnost. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však poukazuje, že judikatura se neustále vyvíjí a je nutné každý případ zkoumat individuálně.

Stanovení povinnosti k náhradě škody při skluzu

Okresní soud v Příbrami projednával případ sportovního úrazu při fotbalovém utkání, který v konečném důsledku rozhodoval Nejvyšší soud. Poškozený hráč se obrátil na soud se žalobou o náhradu škody na zdraví. Poškozený hráč odůvodnil žalobu protiprávním jednáním protihráče, který poškozenému hráči při skluzu zlomil nohu, přičemž za uvedené jednání byla protihráči udělena žlutá karta. Okresní soud v Příbrami vyhověl podané žalobě, kdy dospěl k závěru, že protihráč svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost při hře v rozporu se sportovními pravidly. Protihráč nesouhlasil s tímto rozsudkem, a proto podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze.

Odvolací soud se postavil na stranu protihráče

Krajský soud v Praze vyhověl podanému odvolání a zamítl žalobu o náhradu škody na zdraví, kdy odvolací soud nesouhlasil se závěrem Okresního soudu v Příbrami, že každé porušení pravidel sportovního utkání je nutně i porušením obecné prevenční povinnosti. Krajský soud v Praze poukazoval ve svém odůvodnění, že technika skluzu je připouštěna fotbalovými pravidly a není možné samotné použití skluzu bez dalšího považovat za protiprávní jednání, ačkoliv v případě, že je při skluzu zasažen dříve soupeř, jedná se o zakázaný způsob hry.

Krajský soud v Praze dovodil z dokazování, že protihráč nejednal při využití skluzu s úmyslem zranit druhého hráče, ani se nejednalo o brutální nebo surovou hru. Krajský soud v Praze uzavřel, že přestože nastalo porušení fotbalových pravidel, jelikož se protihráči nepodařilo při skluzu zasáhnout nejdříve míč, nelze jednání protihráče považovat za protiprávní z hlediska porušení obecné prevenční povinnosti. S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil poškozený hráč, který se rozhodl podat dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud: „Nikoli každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti“

Nejvyšší soud však zamítl dovolání poškozeného hráče, kdy se Nejvyšší soud ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, že nikoliv každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením obecné prevenční povinnosti. Nejvyšší soud stanovil k protiprávnímu jednání při sportovním utkání, že porušení sportovních pravidel musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry.

K tomuto Nejvyšší soud: „Tento závěr je promítnutím zásady v obecné rovině formulované citovanou judikaturou tak, že každý je povinen zachovávat (jen) takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. V této souvislosti není bez významu odvolacím soudem zdůrazněná okolnost, že rozhodčí neposoudil jednání žalovaného při střetu účastníků jako použití nepřiměřené síly, brutality, úmyslné, násilné nebo se záměrem zranit spoluhráče. Pro posouzení intenzity porušení pravidel nemůže být rozhodujícím hlediskem závažnost následků, které nic nevypovídají o tom, jakou povahu (závažnost, neobvyklost, míra zavinění) mělo porušení pravidel a za jakých okolností k němu došlo. Stejně tak nemůže být závažnost následků bez dalšího dokladem o brutalitě zákroku (k vážnému zranění může dojít i v důsledku hry, která je zcela v souladu s pravidly). Excesem rovněž není každé porušení pravidel, nýbrž takové jednání, které zjevně vybočuje z běžného způsobu hry, či jak to formuloval odvolací soud, nemá s hrou nic společného.“

Kompletní znění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu naleznete pod sp. zn.: 25 Cdo 493/2015 na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. Každý případ sportovního úrazu je nutné chápat individuálně.