Seriál ze života středoškoláků

Je únor - místy bílý, pole sílí.. Sílí však i pole jiná.. Na poli školním sílí panika - uzávěrky přihlášek se blíží a maturant spolu s klasikem zoufale kvílí Kam s ní? Na poli kulturním sílí nervozita, poněvadž se blíží maturitní ples, a tak si maturant láme hlavu zásadními otázkami Kde? Jak? S kým? Co? a Za kolik?

Uspořádáme ples raději v tom rockovém klubu U Smrdutého skunka nebo raději v zrcadlovém sále hotelu U Něžné kočičky? Uděláme si vlastní předtančení v duchu hvězdných válek a nebo si pozveme profesionály z Lord of the Dance? Máme poslechnout tu kr... Vomáčkovou (která se v opačném případě rozbrečí) a pozvat k moderátorskému pultu Leoše Mareše a nebo jí dát velký kapesník a pokusit se přesvědčit Tomáše Hanáka, aby na nás celý večer laškovně jukal z pódia? (Jenomže, nakonec to stejně bude dělat ten playboy Horáček ze 3.B, protože za to nebude nic chtít..) Další dilema platí hlavně pro dámy, totiž Mám si koupit tu zlatou róbu od Podolské a nebo zaskočit k rákosníkům a riskovat, že až si půjdu po červeném koberci pro šerpu a růži, povolí švy a ... a mořská panna hadr! Jediné, co je v tuto chvíli jasné, jsou naše maturitní hesla - ať už je to Game over či Žádný učený z nebe nespadl či Vídeňská, příští zastávka krematorium...

V případě dalších problémů, jako např. že ten spolužák, kterého tajně milujete, vyhrožuje svojí likvidací, pokud nebude celý večer tančit s francouzštinářkou apod., už se doporučuje jen ruky mávnutí.

Nakonec se všechno nějak zařídilo a už je tu den D hodina H (a nohy do X, poněvadž jsem si nestačila před slavnostním dekorováním odskočit). Předchozí katastrofické předtuchy se naštěstí a díky bohu a ... nevyplnily. Po rudém koberci se neseme jako pravé oscarové hvězdy, na všechny strany rozdáváme úsměvy č. 3 - to je ten, kdy na odiv vystavujeme i mandle - protože, co když se na nás někde z davu dívá osamělý Brad Pitt, uhýbáme před sprchou desetníků, které na nás házejí naši příbuzní a kamarádi (a které na nás neházejí ti ostatní, protože nás zcela nepochopitelně nemají rádi).. A už je tu třídní Jonáš, který nám (sice opačně, ale to neva) obléká šerpu, ředitelka Melicharová, která nám dojatě předává povadlou růži... a cesta zpět. Na scénu přichází číšník s vozíkem, na němž veze památné poháry s bublinkami uvnitř...třídní pronese slavnostní přípitek...a pak už zbývá jen přiťuknout si všichni se všemi, kopnout šampus na ex do sebe, vrhnout se na kolena a snažit se ukořistit co nejvíc těch mincí, které jsou všude okolo. Někteří za tím účelem dokonce neváhají zout si boty, poněvadž čím víc penízků, tím víc štěstí, a to teď budeme všichni opravdu móc potřebovat.

A už je tu první tanec s dojatými kantory a druhý s ještě dojatějšími rodiči (a nebo je to naopak?). Tím jsme se přehoupli z oficiální části do části neoficiální, která už se prostě nedá popsat... Samozřejmě je tu ještě nějaká tombola; kdo by nechtě vyhrát první cenu - vypaseného růžolícího čuníka? Taky neoficiální přípitek s třídním, protože tohle je jediná možnost, jak se napít s někým, kdo nám to za normálních okolností důsledně zakazuje... Zajít na cigáro, ale pozor, aby nás nikdo neviděl! Zajít na tequilu, ale s mírou (nebo Mírou?)! ...abychom nestrávili zbytek večera na záchodě! Ale hlavně pozor na fyzikářovy ruce!... Protože je to pr... a nemá je umytý!

A na závěr, co řekne první kantor, který vstoupí ráno po této poslední oficiální prohýřené a proplesané noci (tou další totiž bude až maturitní večírek) do třídy? Dobré ráno, zůstaňte ležet!


Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.