ECB jako největší hrozba Eurozóny?

Takový pocit mám z kritiky ECB ze strany politiků a finančních institucí v posledních měsících. Německý ministr financí W.Schäuble např. přiřkl polovinu viny za úspěch Alternativy pro Německo v nedávných volbách politice ECB. Také evropské banky se předhánějí v tom, kdo více odsoudí politiku ECB: hlavní ekonom Deutsche Bank nedávno ve Financial Times ? obvinil ECB z toho, že ničí evropský projekt. A přidal, že negativní sazby a odkupy aktiv „brání reformám Eurozóny“, podporují „hněv nad Evropským projektem“, signalizují „průměrným spotřebitelům a malým či středným firmám, jak špatná situace je“, což prý „zvyšuje úspory a snižuje investice“. Čím déle ECB těmito opatřeními „brání nutné katarzi, tím více přispívá k růstu populistických či extrémistických stran“. ECB by dle něj měla vrátit sazby do plusu a zastavit „negativní spirálu stále se snižující důvěry v důsledku stále uvolněnější měnové politiky “. Pokud je pravda, co ve svých pamětech píše Herbert Hoover o Andrew Mellonovi a jeho postoji k řešení Velké deprese, měl by druhý z jmenovaných z těchto doporučení radost.

Radost z něj však jako příslušník analytické profese nemám já. Ačkoliv je na povrchu jeho argumentace logicky soudržná, v kolizi s empirickou realitou oporu nenachází.

Zaprvé, současná politika ECB je výsledkem, nikoliv příčinou současného stavu. Nízká inflace je odrazem slabé agregátní poptávky, ke které však podstatně přispívá jak vysoká německá míra úspor (nejvyšší v Eurozóně), tak - z německého fiskálního kalvinismu plynoucí - restriktivní fiskální politika jako hodnota per se.

Zadruhé, v číslech nepozorujeme žádné náznaky růstu míry úspor či poklesu investic: míra úspor domácností v Eurozóně v letech 2000-2006 byla skoro 14 %, v letech 2010-2015, kdy sazby setrvale klesaly až na stávající záporné hodnoty, činila 12,7 % (v roce 2015 12,5 %). Růst investic je samozřejmě pomalý, ale 1) jedná se o růst a 2) je to pouze a jenom důsledek slabé agregátní poptávky – proč investovat, když stávající kapacity bohatě stačí?

Zatřetí, hněv nad evropským projektem je reálná věc, fakt, že je připisován pouze politice ECB, ignoruje, inter alia, efekt recese v letech 2008-9 (a z něj rezultující vysokou nezaměstnanost) a další faktory (imigrační krize, Ukrajina, růst byrokratizace atd.). Opakuji, sazby ECB nejsou příčinou slabosti Eurozóny, toliko jejím odrazem, jakkoliv se penzijním fondům, bankám či německým střadatelům nemusí líbit.

Začtvrté, morální hazard může být problémem měnové politiky. Ale tvrdit, že záporné sazby a nízké výnosy ECB brání reformám, ke kterým by jinak určitě došlo, je nepodložené. Jednak není pravdou, že by k žádným reformám doposud nedošlo: kupř. míra ochrany zaměstnanců na jihu Evropy se, jak ukazují data OECD, po roce 2010 vůbec poprvé za dobu existence Eurozóny snížila! Také se nezdá, že by před krizí mnohem vyšší výnosy motivovaly jih Eurozóny k výraznější reformní aktivitě. A ani dnes není zřejmé, zda by státy jako Itálie, která má primární přebytek rozpočtu, v konfrontaci s dostatečně vysokými výnosy nezvolily raději cestu defaultu - s mnohem horším než „lehmanovským“ dopadem nejenom na Eurozónu, ale na celý evropský projekt vůbec. A pak by už vůbec nemuselo jít pouze o ekonomiku.

V očích Německa je situace kalvinisticky jasná: Eurozóna spáchala fiskální hřích a měla by za něj pykat. Ačkoliv, přiznám se, apel na spravedlivý trest i na mě jistým způsobem působí, nejsem si jistý, zda je tato religiózní morálka vhodným podkladem pro měnovou politiku 21. století.

---

Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.