Všechno má svou cenu - věci, služby i peníze

Cenu věcí kolem nás si dokážeme lehce představit. Je to vlastně hodnota zboží, které vidíme v supermarketech, specializovaných obchodech nebo třeba na trhu. Stejné je to se službami. Běžte s autem do servisu, nebo si objednejte zedníka na nový obklad koupelny, všude vám řeknou, co to bude stát. A pokud jste zaměstnaní, nebo třeba pracujete „na volné noze“, znáte jistě také cenu vaší práce. Dostáváte za ni výplatu nebo honorář. A kolik stojí euro, libra nebo švýcarský frank? Stačí se podívat na kurz jednotlivé měny.

Ale i peníze jsou zbožím, což zjistíme, pokud si je chceme půjčit, nebo si je uložíme v bance. Když si třeba vypůjčíme sto tisíc s dvanáctiprocentní úrokovou mírou, pak cenou je oněch dvanáct procent. Pokud si naopak spoříme a banka nám nabídne tříprocentní úročení, cenou peněz jsou opět ta tři procenta. V ekonomice, která nás obklopuje, určuje ceny zboží poptávka zákazníků a nabídka výrobců, tedy tržní síly. Už zmíněná cena práce je utvářena také tržně. Zde však funguje regulace – zákonem je dána minimální mzda, tedy množství mzdy, které musí zaměstnavatel zaměstnanci minimálně zaplatit.

Ceny v naší ekonomice

Cenu peněz, tedy jejich úrokovou míru, řídí Česká národní banka prostřednictvím svých základních sazeb. Asi nejdůležitější úrokovou sazbou je tzv. dvoutýdenní repo sazba, která se označuje zkratkou 2T repo, ovšem běžně se jí říká „repo“. Slovo repo sazba je odvozeno z anglického Repurchasing Agreement, tedy dohoda o zpětném odkupu. To je operace, při které si Česká národní banka půjčuje od obchodních bank na čtrnáct dní peníze a do zástavy jim dává své cenné papíry. Této garanci se říká kolaterál a je to záruka pro případ, že by peníze nebyly splaceny včas. Repo operace probíhají třikrát týdně, vždy v půl desáté ráno a obchodují se částky v minimálním objemu 300 milionů korun.

Od zmíněné dvoutýdenní reposazby je odvozena nejnižší sazba v ekonomice, tedy diskontní sazba. To je úroková míra, za kterou si obchodní banky mohou u České národní banky uložit přebytečné peníze přes noc. Naopak nejvyšší sazbou v ekonomice je lombardní sazba, za kterou si banky mohou od České národní banky přes noc peníze půjčit. Slovo lombardní připomíná Itálii a z půlky i k jihu Evropy taky patří. Na londýnské Lombard Street působili od 13. století zlatníci původem z italské Lombardie, kteří byli vlastně předchůdci dnešních bankéřů. Lombard Street je dnes srdcem londýnského City, tedy finančnického světa.

• Úrokové sazby hypoték stoupají
• Intervence České národní banky

Nízké a vysoké úroky

Když je úroková míra nízká, pak jsou peníze levné. Měli bychom tedy být ochotni více nakupovat a půjčovat si. Lidé v domácnostech a samozřejmě ani podnikatelé si ale peníze nepůjčují, aby je schovávali doma v matraci. Lidé si chtějí kupovat nové domy, auta nebo pozemky, podnikatelé chtějí investovat třeba do nových strojů nebo technologií. Tím pádem je vyšší spotřeba i investice. To pak vede k vyššímu ekonomickému růstu. Což je také důvod, proč centrální banky zlevňují peníze během ekonomických krizí. Naopak pokud jsou úrokové míry vysoké a peníze jsou díky nim drahé, lidé i podniky  si půjčují méně. A samozřejmě také méně spotřebovávají a investují.

Ceny ale mohou v tržní ekonomice mít také motivační funkci. Kouření je nezdravé, také proto jsou cigarety rok od roku dražší. Podobné je to s alkoholem. A kdyby vláda chtěla, aby lidé jedli zdravěji, může se pokusit zdražit sladkosti nebo uzeniny.

Neprolomitelná hranice prolomena

Během poslední hospodářské krize po roce 2008 začala většina evropských centrálních bank snižovat úrokové sazby. Jejich management to udělal proto, aby podpořil ekonomický růst. Jenže peníze byly tak levné, že z toho vznikl nový ekonomický problém: V některých zemích se totiž začaly „prodávat“ téměř zadarmo. Zatímco na počátku roku 2008 byla dvoutýdenní repo sazba 3,75 procenta, během krize ČNB úrokovou míru stále snižovala a v listopadu 2012 poklesla až na 0,05 procenta.

Podle ekonomů byla nulová úroková sazba považována za neprolomitelnou hranici. Nikdo si totiž nedokázal představit, že by někdo půjčil peníze a ještě dlužníkovi zaplatil za to, že si u něj půjčil. V roce 2014 ale byla tato neprolomitelná hranice prolomena a některé centrální banky, jako například švédská, švýcarská, dánská, japonská nebo Evropská centrální banka zavedly záporné úrokové sazby. Hlavní motivací bylo přinutit domácnosti a firmy, aby přestaly spořit a začaly více spotřebovávat a investovat. V praxi se ale spíš stávalo, že firmě nebyly při uložení finančních prostředků přičteny kladné úroky, ale naopak mu bylo ze základního vkladu strženo 0,4 %, jako se stalo loni v srpnu v družstevní bance v Gmundu, blízko německého Mnichova.