Očima Dolnorakušana: Praha, pivo a nákupy v akci

Když byly po roce 1989 přestřiženy dráty mezi socialistickým Československem a jeho kapitalistickými sousedy, pro jejich myšlení bylo to vlastně jen symbolické. Lidé se mohli najednou volně pohybovat a navštěvovat své několik kilometrů vzdálené sousedy, mysleli si o nich ale stále stejné věci. Vědci z Masarykovy univerzity proto vymysleli projekt Transformace pohraničí, aby zjistili, co si lidé na obou stranách hranice myslí dnes, po téměř 30 letech od listopadu 1989.

Sympatie i partnerská nerovnost

Z výsledků zkoumání vyšlo najevo, že lidé žijící na obou stranách hranice berou se sympatiemi změny v možnostech cestování, v rozvoji infrastruktury či v komunikaci. U dalších otázek byly často odpovědi rozdílné. Třeba dopravu vnímají Rakušané spíše negativně, Češi naopak kladně. Jinak to vidí obě strany ve změnách a možnostech uplatnění v oblasti pracovního trhu, tedy jsou přesně opačné výsledky.

V dopravě chybí našim lidem kromě rychlostního spojení Brna s Vídní také především další hraniční přechody, ale i nedostatky typu propojení železnic. V některých případech by stačilo postavit několik stovek metrů železniční trati.

Obě příhraniční skupiny se shodují na vzájemném vnímání jako sousedů. Rakušané, a v tomto případě Moravané, jsou přátelští, nekomplikovaní a důvěryhodní. Jeden háček to ale má. Rakušané nás vnímají stále jako součást východního bloku, což se projevuje na rovnocennosti vztahů. To pak vede k pohledu na moravské rezidenty hranice jako na méně bohaté a ne příliš úspěšné, než jsou oni sami. Většina respondentů také přiznala, že Česko pro ně znamená pivo, levné nákupy a ošetření u lékaře, na prvním místě se pak umístila Praha

Neumí – neví – nechce

Velkým překvapením nebylo, že tradiční překážkou je jazyková bariéra. Tu přiznala sedmina tázaných na moravské straně hranice a pětina respondentů v Rakousku. Ukázalo se, že kdo neumí německy, jezdí do Rakouska málokdy, protože se nedomluví. Navíc lidé, kteří se nehovoří ani anglicky mají častěji záporný pohled na případnou vzájemnou spolupráci. Také proto se ve výzkumu odhalilo, že lidé nemají příliš velké znalosti o přeshraničních projektech a často se na nich ani nepodílejí. Naprosto rozpačitě z toho vyšel pojem Euroregion Pomoraví, který neznají lidé, jež v něm žijí.

U vesnic či městeček, mezi kterými je sice hranice, ale vzdálenosti jsou blízko u sebe, hodně záleží na jazykové erudici obyvatel. Pokud jazyky umí, výrazně to spolupráce ulehčuje a jejich zastupitelstva pak společně řeší problémy, které se jich dotýkají. A co si vybaví příhraniční Moravané při slovu Rakousko: Vídeň, sousedi a lepší pracovní možnosti i životní úroveň.

Kurzy, sleva a mejdan

V této souvislosti je asi zajímavý pohled rakouské vysokoškolské studentky, která se rozhodla rozšířit si své znalosti v Brně. Dvaadvacetiletá Tanja se totiž věnuje slavistice. Po příjezdu se jí stal nejvěrnějším přítelem kapesní německo-český slovníček, přesto byly prvními zvládnutými českými výrazy jazykové kurzy, sleva a mejdan. Jinak tvrdí, že jsou na ni všichni milí, i policie. Když šla totiž nahlásit ukradené auto, ukázalo se, že jí ho kvůli blokovému čištění ulice odtáhli. Za odtah dala 1900 korun, v Rakousku by prý zaplatila čtyřikrát tolik. Tanja odmítá předsudky, které Rakušané o Češích zpravidla mívají, tedy že pijí až moc piva a kradou auta. Lidé v Česku a Rakousku jsou prý velmi podobní, mají stejnou kulturu a historii, jen jazyk se liší.