Rozhovor s Petrem Vencálkem: jaké bude mít dopady novela insolvenčního zákona pro dlužníky a věřitele?

Podle Petra Vencálka ze společnosti Bez Banky jsou však oddlužením trestáni poctiví poskytovatelé zápůjček a úvěrů. Lidé pod vlivem reklamní masáže baží po věcech, které nepotřebují, a nezodpovědně se zadlužují. Příčinou osobních bankrotů jsou rovněž nesmyslné poplatky při vymáhání marginálních dluhů. Oddlužení tak řeší místo příčin pouze důsledky, uvedl v rozhovoru pro Finance.cz Petr Vencálek.

Změna insolvenčního zákona

Jaký máte názor na připravovanou změnu insolvenčního zákona?

Věřitelé se s dlužníky mohou jen obtížně dohodnout na nějakém společném postupu při oddlužení, byť mají obě skupiny i svoje asociace. Jedni v tom totiž vidí amnestii dluhů, druzí neposkytnutí další životní šance. Stát zase vidí v dlužnících o jednu dušičku méně, která nepřináší peníze do státní kasičky. Toto opatření však přichází poněkud s křížkem po funuse. Od loňského března totiž nový zákon o spotřebitelském úvěru značně omezil okruh poskytovatelů půjček. Z trhu tak vymizely pochybné „garážovky“, jejichž byznys model často stál hlavně na sankčních poplatcích. Takové úvěrové společnosti pak logicky generovaly nesplácející hříšníky ve velkém. Lidi do dluhové pasti ovšem zdaleka netlačí jen nepoctiví poskytovatelé úvěrů. Institut osobního bankrotu nicméně řeší především důsledky, a nikoliv příčiny.

Snazší dosáhnutí na osobní bankrot působí jako dluhová amnestie. Nebojíte se, že se lidé začnou o to více zadlužovat?

Obávám se především toho, že lidé se budou i nadále zadlužovat nezodpovědně, protože mají potřebu si pořizovat spoustu spotřebních věcí na dluh. Správně používáte pojem „dluhová amnestie“. Padají i výrazy jako „morální hazard“ a já musím konstatovat, že naprosto oprávněně. Je v podstatě jedno, zda se člověk zbaví dluhů za tři, pět, nebo sedm let, a zda vrátí alespoň 30 % dluhů, či v extrémním případě sedmiletého oddlužení dokonce nic.

Oddlužením jsou trestáni poctiví poskytovatelé zápůjček a úvěrů. Ti nepoctiví, kteří lákají na nízké úroky a žijí hlavně ze smluvních pokut a jiných sankcí, si vždy najdou cestu, jak ke svým ziskům přijít. Samozřejmě někdo může namítnout, že by si měl věřitel dlužníka důkladně prověřit. Toto však již nařizuje nový zákon o spotřebitelském úvěru. Lidé si ale nepůjčují jen od licencovaných společností, ale rovněž mezi přáteli a v rámci rodiny. Kamarád nebo příbuzný tak nějak automaticky předpokládá, že mu půjčíte, a těžko mu vysvětlíte, že není „dostatečně bonitní“. Často tak bohužel platí, že chcete-li ztratit kamaráda a peníze, půjčte mu. Pokud jen kamaráda, tak mu nepůjčujte.

zdroj: Petr Vencálek

Dluhová past a nový insolvenční zákon

Mnoho lidí se však ocitlo v dluhové pasti také proto, že například nedopatřením neuhradili pokutu v MHD. Dluh pak mohl v tichosti narůst o desítky procent.

Máte naprostou pravdu. Lidé se nedostávají do dluhové spirály jen kvůli spotřebitelským půjčkám, ale jde o jakékoliv dluhy vůči jakémukoliv účastníkovi trhu. Opět je ale potřeba podotknout, že osobním bankrotem se řeší až důsledky, a nikoliv příčiny. V tomto případě je častou příčinou opět nezodpovědnost lidí. Abych byl ale fér, tak musím konstatovat, že úroky z prodlení a poplatky inkasních agentur mohou původní mnohdy marginální dluh opravdu přetavit do obludných rozměrů. Přitom na vině může být i věřitel kvůli své špatné komunikaci. Dlužník se tak často dostává do začarovaného kruhu a naprosto bezvýchodné situace.

Je ale potřeba říci, že dluhy se mají platit, a pokud má stát něco regulovat, jsou to právě mechanizmy, které dokážou například z pokuty za černou jízdu v tramvaji vykouzlit dluh v řádu desetitisíců. Kořeny tohoto nešvaru sahají do roku 2001, kdy tehdejší premiér Miloš Zeman kvůli rostoucímu státnímu deficitu hrozil neplatičům daní konkursy a exekucemi. Následoval vznik soukromých exekutorů. Na celé záležitosti od té doby však, jak dobře víme, profitují především oni. V této souvislosti připomínám, že u eventuálního 7letého oddlužení nemusí dlužník na jednu stranu vrátit nic věřitelům, ale současně musí po celou dobu platit zhruba tisíc korun měsíčně za práci insolvenčního správce. Takže komu vlastně takové opatření slouží?

Pokud dojde ke schválení, (nejen) solidním věřitelům hrozí, že jim peníze nikdy nebudou vráceny. Je možné, že banky a nebankovní společnosti začnou chystat přísnější opatření pro schvalování půjček? Jaké může mít nový zákon dopady právě pro věřitele?

Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů musejí již nyní přísněji posuzovat bonitu žadatelů. To vyplývá z výše zmíněného nového zákona o spotřebitelském úvěru. Banky i ostatní poskytovatelé úvěrů pravděpodobně začnou s vymáháním dluhu po splatnosti bez zbytečných odkladů a celkově ve vymáhání přitvrdí. Jde o to získat zpět maximum ještě před insolvenčním řízením. My riziku nesplácení předcházíme tím, že jsme se už dříve zaměřili na poskytování úvěrů výhradně proti zástavě nemovitostí. Jedná se o specifický segment trhu označovaný jako Hard Money Loans, popřípadě Bridge Loans. V zahraničí jde o hodně rozšířený koncept.

Odkud se berou dlužníci, kteří končí v insolvenci?

Jste provozovatelem Bez Banky, s. r. o. Řešíte neschopnost splácet svých klientů často?

Jak jsem uvedl v předchozí odpovědi, poskytujeme zajištěné produkty. S dostatečnou hodnotou zástavy pak vystupujeme v případné exekuci či insolvenci jako takzvaný zajištěný věřitel, jehož nároky jsou uspokojeny přednostně, a to z výtěžku zpeněžení zajištění. Protože financujeme výhradně příležitosti a nikoliv spotřebu, nesetkáváme se s neplatiči často. Pokud ale někdo nesplácí, snažíme se to řešit individuálně nejprve s klientem, protože je pro nás snazší, když klient úvěr splatí a my nemusíme ztrácet energii a čas vymáháním.

Jaká nabízíte řešení v případě, kdy klienti nemohou dostát svým dluhům? Máte s nimi trpělivost?

Ihned voláme, když se klient opozdí a o trpělivost se snažíme (domlouváme se na odkladech splátek a podobně), ale když přestane komunikovat, tak není jiná cesta než prodej pohledávky nebo exekuce. Snažíme se být vstřícní, takže v minulosti jsme klientům, kteří komunikovali a měli snahu věc řešit, kupříkladu pomáhali získat levnější úvěr u jiného poskytovatele, jímž by závazek u nás refinancovali.

Máte nějakou statistiku, abyste mohl říct, jaké typy zákazníků se nejvíce zadlužují? Odkud se berou dlužníci, kteří končí v insolvenci?

Takovou statistiku bohužel nevedeme, ale obecně jsou 4 zdroje lidí v dluhové pasti. Člověku, který si půjčil u poctivého poskytovatele úvěrů a zápůjček, se stane nečekaná životní událost a on při ní rezignuje na hledání řešení. Přestává s věřitelem komunikovat, čímž mu nedá žádnou jinou možnost k nalezení řešení (například odkladem splátek nebo jejich snížením při prodloužení splatnosti) než vymáhání pohledávky.

Další skupinou jsou klienti nepoctivých poskytovatelů, kteří poskytovali zápůjčky na první pohled za velmi výhodných podmínek (třeba za nízký úrok). Cílem však bylo vydělat na pokutách a zpeněžení zajištění. Zde je přímá linka na insolvenci. Pak tu máme poskytovatele jiných služeb – kupříkladu elektřiny, plynu, MHD, dokonce i úřady a městskou policii. Stávají se z nich stejní predátoři jako nepoctiví poskytovatelé. Poslední skupinu lidí v dluhové pasti produkují výrobci a prodejci spotřebního zboží, kam patří i pořadatelé předváděcích akcí s mediální nálepkou „šmejdi“.

Osobní bankrot podle Vás tedy nic neřeší. Jaké vidíte řešení namísto oddlužení?

Základní příčina je nejen ve špatné finanční gramotnosti obyvatel. Jde to ještě dále – v rámci vzdělávacího systému je potřeba lidi vést nejen k větší finanční gramotnosti, ale hlavně k větší samostatnosti a převzetí zodpovědnosti „sám za sebe“. Vzdělávací systém podporuje závislost lidí na jiných, a hlavně na státu. Stát k tomu lidi vede a vychovává taktéž. Politikům to vyhovuje a svým korupčním jednáním vůči voličům situaci podporují (uplácejí voliče sliby, že za ně vyřeší jejich problémy). Takže řešení existuje, ale je dlouhodobé a šlo by urychlit v případě vůle politiků věci skutečně změnit. Aby však nešli proti svým zájmům, tak nakonec jen řeší následky a s patřičnou pompou se chlubí, „jak se o své voliče starají“. Připomeňme výše zmíněný rok 2001 a nedomyšlené zavedení soukromých exekutorů. Důsledky tohoto přehmatu chce nyní stát řešit na úkor věřitelů, aby se zavděčil dlužníkům – potenciálním voličům.