Chcete mít doma exotické zvířátko?

Před několika týdny utekla z pražského bytu jedovatá mamba, za několik dnů pak pokousal had jiného chovatele. Přesto všechno se ale podobní nebezpeční tvorové lidem líbí a chtěli by je chovat v domácích podmínkách. Kdybyste se zeptali děkana Fakulty veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně docenta Michal Crha, zdali si takové zvíře pořídit, odvětil by, že asi nejste moc normální.

„Je pravda, že co se líbí třeba mně, se nemusí líbit zrovna vám. Je však třeba říct, že všichni jedovatí hadi, mezi které zmiňována mamba bezesporu patří, mohou být chováni pouze při splnění legislativních podmínek. Tedy mimo jiné na základě povolení pro chov nebezpečných druhů, které vydává příslušná Krajská veterinární správa. V opačném případě se chovatel dopouští porušení zákona, za které logicky hrozí postih,“ zdůrazňuje Michal Crha

Bozi a oběti

Člověk a zvíře jsou kamarádi odpradávna. Podle Michala Crhy sehrála domestikace zvířat významnou roli při utváření lidské civilizace, kdy byl původní nomádský způsob života vystřídán způsobem farmářským. Lidé tak už nemuseli pronásledovat „divokou zvěř“, kterou lovili, ale postupně začali chovat zvířata doma. „Samozřejmě se jednalo o postupný přirozený proces, kdy byla domestikována většina předků dnešních ovcí, koz, prasat či skotu, které jsou dnes označována za hospodářská zvířata. Lidé postupně přirozenou selekcí do chovu vybírali ty jedince, kteří se pro chov hodili, třeba s ohledem na jejich mírnou povahu, a v podstatně tak byl položen základ dnešního šlechtění,“ líčí děkan Crha.

Zvířata tedy sehrávala v životě lidí od pradávna významnou roli, a to nejen proto, že jim poskytovala obživu, ale také z pohledu kulturního či náboženského, kdy některá zvířata, například kočky ve starověkém Egyptě, byla uctívána jako „božská stvoření“. Jiná byla naopak obětována při náboženských obřadech.

Prase jako společník

Podle docenta Crhy obecně platí, že nejlépe jsou domestikována zvířata stádová či žijící ve smečkách a také jedinci, kteří nemají zvláštní stravovací návyky a snadno se rozmnožují v zajetí člověka. „Ze současného pohledu se rozlišují domestikovaná zvířata na hospodářská, ze kterých má člověk užitek, například v podobě potravin a dalších živočišných produktů, dále na domácí, které plní roli společníků."

„Poslední jsou zvířata laboratorní, které jsou používána ve výzkumu. Tuto klasifikaci však nelze striktně uplatňovat a některé druhy domácích zvířat lze zařadit do více kategorií současně. Tento fakt je do jisté míry také ovlivněn odlišnými kulturními zvyky. Například pes je v naší společnosti chován především jako společník, či pomocník člověka jako je tomu u řady pracovních či loveckých plemen psů. V Číně bylo ale například jedno z nejstarších plemen psů Čau-čau kromě společníka a pracovního plemene ještě donedávna chováno také pro maso,“ upozorňuje Michal Crha.

V současné době je u nás podle jeho slov patrný trend, kdy se některá původně výhradně hospodářská zvířata, jako je například prase, resp. některá jeho vyšlechtěná plemena, stávají společníkem člověka, stejně tak jako je třeba pes. „Taktéž zaznamenáváme v posledních letech nárůstu domácích mazlíčků v podobě potkana nebo křečka, kteří původně plnili úlohu laboratorních zvířat.“

• Co vědět o pojištění domácího mazlíčka
• Na jaké exotické suvenýry si dát pozor na dovolené

(foto: Shutterstock)

Vlk a pes nejsou příbuzní

Domestikací tak podle Michala Crhy člověk postupně přispěl k proměně některých původně divokých druhů zvířat ve zvířata domácí, která už v podstatě nejsou schopna bez pomoci a péče člověka ve volné přírodě přežít.

„Domestikaci je třeba vnímat jako proces kontinuální, mající své prokazatelné dějiny. Za historicky první domestikované zvíře je považován vlk, jakožto předchůdce našeho psa. Odhaduje se, že byl domestikován před více jak deseti tisíci lety. Díky současnému pokroku genetiky ale dnes víme, že vlk i přes určitou podobnost se psem, zase tak blízkými příbuznými nejsou. Díky nedávným objevům se někteří vědci domnívají, že vlk není přímým předchůdcem dnešního psa, ale že vlk a pes měli jednoho společného předka. Rozdíl v genomu vlka a psa také odráží jejich odlišné chování, či některé fyziologické funkce, jako je například odlišný způsob trávení potravy. Vlk je na rozdíl od psa také mnohem plašší a je výhradním masožravcem. Jeho trávicí trakt nedokáže štěpit škroby, jako je tomu naopak u psa. Má se také za to, že pes je na rozdíl od vlka všežravcem“ pokračuje docent Crha.

Domestikací psa podle něj předcházelo jeho ochočení, kdy se jeho prapředek začal zdržovat v blízkosti obydlí pračlověka, kde mu byl zajištěn snazší přístup k potravě v podobě zbytků. Díky vzájemnému soužití s člověkem se postupně stával méně plachým a člověku na druhou stranu poskytoval ochranu v podobně hlídání jeho obydlí, tak jak to do dnes dělá většina našich domácích psů.

V tomto případě tedy můžeme hovořit o „nenásilné“ formě domestikace, která je založena na vzájemném profitu. U řady dnešních hospodářských zvířat domestikace pravděpodobně probíhala odlišně v tom, že je člověk nejdříve chytil či zkrotil, a poté postupně zdomácněla.