Jaký je rozdíl mezi platem a mzdou aneb víte, co vlastně pobíráte?

Hlavní faktor jasně určující, jestli člověk pobírá plat, nebo mzdu, se odvíjí od toho, v jakém sektoru dotyčný pracuje. Pokud je zaměstnancem státu, kraje, obce, případně některé jím, respektive jimi zřízené rozpočtové a příspěvkové organizace, poté mu náleží plat. Pracuje-li v sektoru soukromém, pobírá naopak mzdu.

Do první kategorie tak přirozeně spadají například vojáci, policisté, hasiči, lékaři, učitelé, úředníci či politici. Pracovníků, jimž je vyplácen plat, je v tuzemsku okolo jednoho milionu. Oproti tomu do druhé, výrazně početnější skupiny pak přirozeně patří všichni ostatní ekonomicky aktivní obyvatelé České republiky.

Jak již bylo zmíněno, odlišné je rovněž to, na základě čeho se oba druhy odměny za práci stanovují. Zatímco k výpočtu platu je potřeba zohlednit platové tabulky, výše mzdy může být v tomto ohledu o poznání variabilnější, neboť je určena pouze její minimální hranice, respektive takzvaná nejnižší zaručená úroveň.

• Na jaké příplatky máte nárok ve státním a soukromém sektoru?

Zdroj: Shutterstock

Bez znalostí tabulek, tříd a stupňů se ve veřejném sektoru neobejdete

Co se platových tabulek týče, zde je při stanovení odměny ještě nutné rozlišit, do jaké platové třídy a stupně který zaměstnanec spadá. Platových tříd je celkem 16, stupňů o čtyři méně. První faktor, zjednodušeně řečeno, blíže určuje to, jaký druh práce bude daný člověk na své pozici vykonávat. Druhé kritérium bere pro změnu v potaz započitatelnou dobu praxe.

Nikde však není výslovně uvedeno, že platová třída musí být pro stejné povolání všude stejná. Vždy totiž záleží na konkrétních podmínkách sjednaných v pracovní smlouvě. I proto může nastat situace, že zatímco v jedné státní nemocnici spadá zdravotní sestra vykonávající běžné ošetřovatelské úkony do platové třídy 9, jinde se může díky skutečnosti, že se již nejedná o úkony běžné, nýbrž velice specializované, pohybovat o jednu dvě třídy výš.

Kromě toho platová třída zohledňuje ještě jednu další skutečnost, a sice vzdělání. Aby mohl státní zaměstnanec postoupit o třídu výš, musí splňovat kritérium požadovaného vzdělání. Opačně to však neplatí – dosažené vzdělání vyšší třídu automaticky neznamená, a tudíž i v platové třídě 3 lze teoreticky narazit na člověka s magisterským titulem.

Také v případě platového stupně se může situace napříč zaměstnavateli poměrně odlišovat. Zatímco někteří započitatelnou praxi uznávají celou, jinde jen zčásti, někdo pro změnu vůbec.

V soukromém sektoru je regulace o poznání méně

Pokud jde o mzdu, zde žádné stupně, třídy ani tabulky předepsány nejsou. Jakou zvolí zaměstnavatel formu jejího výpočtu, je čistě na něm. Jeho jedinou povinností je splňovat kritérium minimální mzdy a takzvané nejnižší úrovně zaručené mzdy. Pro letošek je tato částka stanovena na hranici 14 600 Kč, hodinová sazba pak činí 87,30 Kč.

To však platí pouze pro pozice zařazené do první skupiny profesí, kam spadají například skladníci, uklízečky či pomocníci v obchodě. Těchto skupin je celkem osm, přičemž do čím vyšší skupiny daná pracovní pozice spadá, tím vyšší je přirozené i její finanční ohodnocení. Jsou rozděleny podle namáhavosti a složitosti práce. Nemalý důraz se však klade rovněž míře zodpovědnosti na daném postu. A tak zatímco v druhé skupině se nacházejí například popeláři, pumpaři nebo průvodci, ve třetí to jsou pro změnu zedníci či barmani, v sedmé IT experti, kdežto do osmé spadají třeba šéfové finančních organizací.

Co se struktury tvorby mzdy týče, i zde má zaměstnavatel poměrně volnou ruku. Zpravidla se ale skládá z nějaké fixní, též základní, a flexibilní neboli pohyblivé složky. Druhá část mzdy se většinou vztahuje k výkonnosti dotčeného zaměstnance (například kolik se obchodnímu zástupci společnosti podařilo v daném měsíci získat nových klientů). Kromě toho mohou být součástí mzdy též nejrůznější formy prémií a odměn, které zaměstnavatelé vyplácejí nejčastěji za přesčasy, práci v noci, o víkendech nebo o svátcích.

• Co se zvyšuje zároveň s růstem minimální mzdy?

Zvýšení mzdy může být založeno na subjektivním hodnocení

Další zásadní rozdíl mezi oběma formami odměn spočívá v tom, jakým způsobem dochází k jejich navyšování.

Zaměstnanec ve veřejném sektoru si může polepšit v zásadě dvěma způsoby. Buď bude povýšen, s čímž jde ruku v ruce i postup do vyšší platové třídy, nebo dojde k takzvanému plošnému navýšení platů v celém odvětví (například ve zdravotnictví). Nastane-li druhá varianta, musí pochopitelně dojít i k přepsání samotných platových tabulek. Plat může být také zvýšen osobnostními příplatky.

Oproti tomu v sektoru soukromém závisí zvýšení mzdy opět pouze a jen na vůli zaměstnavatele. Ten se může ke zvýšení mzdy uchýlit na základě vlastního subjektivního zhodnocení výkonnosti toho kterého pracovníka, jeho schopností, nasazení či třeba skutečnosti, zda se zrovna firmě daří, nebo nikoliv. Volba je tedy čistě na něm. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy se politici rozhodnou navýšit minimální mzdu jako takovou. Pokud je totiž zaměstnancova odměna právě na její úrovni, pak si přirozeně v takovéto situaci polepší.

Jak je tedy z výše uvedeného patrné, rozdílů mezi platem a mzdou je celkem hodně. Obě tyto formy odměňování sice představují peněžité plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon závislé činnosti - z čehož tedy jasně vyplývá, že osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ) ani jedno, ani druhé nepobírá – obě mají stanovenou nějakou minimální hranici, jsou splatné vždy následující kalendářní měsíc a z obou se odvádí daň z příjmu a povinné odvody, tím však tyto podobnosti končí.