Proč není veškerá činnost zaměstnance na pracovní cestě placená?

Kdo nejezdí na pracovní cesty a dosud prakticky nezjistil, že veškerý čas, který zaměstnanec stráví na pracovní cestě, zaměstnavatel zaměstnanci neproplácí, může být nepříjemně překvapený, když se něco takového dozví.

Zaměstnanec mnohdy vyráží na pracovní cestu ještě před začátkem běžné pracovní doby (denní směny) a vrací se z ní po jejím skončení. Čekal by tedy, že veškerý čas na pracovní cestě strávený mu bude proplacen. Ba dokonce ohodnocen výhodněji i jako přesčasová práce, pokud pracovní doba trvala déle než běžná pracovní směna. Ovšem není tomu tak.

Vysvětlení najdeme v zákoníku práce, a to v samostatném § 210, kterého si každý hned nevšimne, protože další jiné aspekty vysílání zaměstnanců na pracovní cestu jsou upraveny na jiných místech zákoníku práce.

Dozvíte se:

• Zaměstnanec musí s vysíláním na pracovní cesty souhlasit
• Zaměstnanec má nárok na náhradu výloh spojených s pracovní cestou
• Za výkon sjednané práce mzda nebo plat
• Přesčasy na pracovní cestě
• Pro cestovní náhrady, hlavně stravné, se počítá celá délka pracovní cesty
• Kdy se proplácí i doba cestování
• Co zůstane neproplaceno

Zaměstnanec musí s vysíláním na pracovní cesty souhlasit

Předně § 42 zákoníku práce definuje pracovní cestu jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel přitom může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnavatel tak může získat souhlas zaměstnance předem pro všechny případné pracovní cesty dopředu třeba při uzavírání pracovní smlouvy. Jinak musí zaměstnanec souhlasit vždy s každou pracovní cestou zvlášť.

Zaměstnanec má nárok na náhradu výloh spojených s pracovní cestou

V § 152 a násl. zákoníku práce jsou upraveny nároky zaměstnanců na cestovní náhrady.

To, co nás tentokrát ohledně pracovních cest zajímá, a to odměňování zaměstnance za činnost na pracovní cestě, upravuje zmíněný § 210 zákoníku práce:

„Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do směny, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. Jestliže však zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování mzda ušla, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.“

Tato pravidla jsou součástí úpravy překážek v práci na straně zaměstnavatele a zde by asi by ten, kdo nezná zákoník práce dopodrobna, odpověď nejspíš nehledal.

Za výkon sjednané práce mzda nebo plat

Za výkon práce na pracovní cestě v průběhu pracovní doby náleží zaměstnanci samozřejmě mzda či plat. Ovšem ne veškerý čas pracovní cesty přesahující pracovní dobu (pracovní směnu) je výkonem práce čili prací přesčas, jak se zaměstnanci často domnívají. Část pracovní cesty stráví zaměstnanec jinak než výkonem sjednané práce – cestováním, odpočinkem, úkony spojenými s ubytováním a občerstvením apod.

Čtěte také: 3 věci, na které není dobré zapomínat před odjezdem na služební cestu

Přesčasy na pracovní cestě

Prací přesčas na pracovní cestě je pouze doba nad běžnou pracovní dobu (rozsah pracovní směny), kdy zaměstnanec skutečně vykonával pracovní úkoly.

Pokud má zaměstnanec běžnou směnu od 8. hodiny ranní do 16:30 (s půlhodinovou přestávkou v práci) a pracoval až do 18:30, jde o 2 hodiny přesčasů. Za tuto dobu pak má zaměstnanec nárok na mzdu nebo plat s patřičným zvýhodněním – příplatky – nebo na náhradní volno.

Doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, byť je nad rámec pracovní doby (pracovní směny), však není prací přesčas.

Příklad:

Pokud zaměstnanec se zmíněnou pracovní dobou od 8:00 do 16:30 cestoval 2 hodiny před pracovní dobou a 2 hodiny po pracovní době, pak nejde o 4 hodiny přesčasů. Tato doba mu nebude ve formě mzdy nebo platu proplacena.

Pro cestovní náhrady, hlavně stravné, se počítá celá délka pracovní cesty

Ale veškerý čas strávený jak plněním pracovních úkolů, tak i jinými činnostmi v rámci pracovní cesty se počítá pro nárok na cestovní náhrady, třeba stravné. Výše stravného se liší podle délky pracovní cesty, trvá-li 5–12 hodin, 12–18 hodin, nebo více jak 18 hodin v kalendářním dni.

Kdy se proplácí i doba cestování

Ovšem ne vždy se podaří, aby zaměstnanec přicestoval na místo určené zaměstnavatelem a začal tam pracovat přesně, jak odpovídá jeho běžné pracovní směně.

Příklad:

Pokud zaměstnanec s běžnou směnou od 8:00 do 16:30 bude cestovat až do 9:00 a pak zase zpět již od 15:00, 1 + 1,5 hodiny strávené cestováním mu budou proplaceny stejně jako výkon pracovních úkolů.

A to podle pravidla, že doba strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, která spadá do pracovní doby, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele. A při ní se zaměstnanci mzda nebo plat nekrátí. (Zaměstnanec přitom nemá nárok na náhradu mzdy, jak je obvyklé u překážek v práci na straně zaměstnavatele, ale na mzdu nebo plat.)

Co zůstane neproplaceno

Jestliže však zaměstnanec s běžnou pracovní směnou od 8:00 do 16:30 vyrazí na pracovní cestu již v 7:00 a dorazí zpět v 17:00, doba cestování, a to 1 hodina z rána (mezi 7. a 8. hodinou) a půlhodina z odpoledne (16:30–17:00), mu proplaceny nebudou. Tato doba totiž nespadá do doby běžné směny zaměstnance a ani nejde o dobu, kdy by zaměstnanec plnil pracovní úkoly v rámci sjednaného druhu práce.

Ovšem, jak už bylo naznačeno, veškerá doba strávená na pracovní cestě, tedy od 7:00 do 17:00, se zohlední při nároku na stravné.

Čtěte také: Výše sazeb zahraničního stravného 2022