Král: Spojené státy preferují rázný zásah zatímco Evropané raději vyjednávají

V roce 2000 jste se stal prezidentem Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM. Co tato funkce obnáší?
President/ředitel je formálně „primus inter pares“ – je šéfem užšího vedení, tzv. výkonného výboru. Z hlediska logiky vnitřní dělby práce mu ovšem přísluší jakési dlouhodobé strategické plánování vývoje a aktivit institutu. Zároveň  tato funkce ztělesňuje jakousi vnější tvář Europea stejně jako odpovědnost za vztahy s partnerskými institucemi v zahraničí, vztahy s veřejnou správou, politiky, médii – tedy to, co by se dalo nazvat jako PR.

Projevil se vstup nových členských států na zahraniční politice Evropské unie?
Na to je poměrně těžké odpovědět v této fázi – přece jen máme jen něco málo přes rok po rozšíření, a na hodnocení dopadů zvláště v tak komplikované oblasti jako je zahraniční politika EU je přece jen brzy. Zároveň si troufám říci, že se vstup nových zemí projevil, především v oblasti tzv. „východní politiky“, zahrnující vztahy s novými východními sousedy EU. Vezměme v potaz například angažmá Polska a Litvy v průběhu tzv. „oranžové revoluce“ na Ukrajině. Evropská unie by zřejmě zaujala daleko vlažnější postoj, kdyby už uvedené státy nebyly členy EU. Podobně se baltské státy – prozatím s pouze omezeným úspěchem – snaží vyvinout tlak na přijetí společného postoje EU vůči Rusku, zatímco středoevropské státy EU včetně České republiky by rády viděly aktivnější zapojení EU na západním Balkáně.

Jaký je současný stav transatlantických vztahů mezi Evropskou unií a Spojenými státy?
Zdá se, že s nástupem tzv. druhé Bushovy administrativy došlo k určitému sblížení mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Podařilo se zhojit ty největší rány, které oba břehy rozdělovaly v průběhu irácké krize. Bushova nová vláda si uvědomuje, že potřebuje evropské spojence pro dosažení svých prioritních zahraničněpolitických cílů jakými jsou globální boj s terorismem, zabránění šíření zbraní hromadného ničení nebo podpora demokratizace na Blízkém východě. Přetrvávající rozdíly jsou v legitimitě použití síly za účelem dosažení těchto cílů, kdy Američané často preferují rázný zásah, zatímco Evropané dávají přednost vyjednávání a zapojení protistrany spíše než otevřené konfrontaci. Tyto rozdíly ovšem nejsou specifikem současné vlády – projevovaly se již i v průběhu demokratické administrativy, a troufám si tedy  říci, že budou přetrvávat i nadále.
 
Co se Spojeným státům na Evropské unii líbí a co naopak kritizují?
Začnu tou kritikou. Domnívám se, že ve Spojených státech existuje určitý stereotyp Evropské unie jako komplikovaného, byrokratického, částečně nelegitimního giganta. Američanům často vadí také to, že vlastně nevědí, kdo jménem Evropské unie hovoří – systém rotujícího předsednictví je něco příliš komplikovaného. Zvláště, pokud jménem EU vystupuje v době předsednictví relativně malá země, jako například Lucembursko. Prostě systém vládnutí v EU je na míle vzdálen představám o jasném rozdělení pravomocí, které známe ve Spojených státech. To ovšem souvisí s tím, že Evropská unie není stát, i když mnoho Američanů ji vnímá jako kompaktní blok.
Naopak, Američané bezpochyby oceňují schopnost Evropanů používat tzv. „soft – power“. Tím se myslí především schopnost šířit stabilitu ve svém okolí ne pomocí zbraní, ale například nabídnutím perspektivy členství v EU, což extrémně dobře fungovalo v případě transformací společností a ekonomik států střední a východní Evropy. Američané by rádi, aby tuto politiku EU uplatňovala i vůči dalším zemím a regionům, např. vůči Turecku nebo Ukrajině, protože ty jsou pro USA strategicky velmi významné. Američané zároveň vědí, že nejlépe stabilizovat je dokáže právě EU. Velkou otázkou v souvislosti s posledním vývojem ovšem je, zda EU samotná je ochotna touto cestou dále pokračovat.

Jaký je názor Evropské unie na Spojené státy?
Takový jednotný pohled neexistuje. V EU nalezneme státy více proamericky naladěné, jako například Velkou Británii nebo Polsko, a to z hlediska politické reprezentace i veřejného mínění, a naopak státy, které se staví ke spojenectví s USA více rezervovaně, jako např. Francie nebo Španělsko. Užitečným vodítkem ohledně představ veřejnosti o hodnotě transatlantického spojenectví představuje výzkum, prováděný každoročně nadací German Marshall Fund. Bohužel, především v souvislosti s iráckou krizí se zaběhlo velmi zjednodušující rozdělení na „starou“ (tudíž protiamerickou) a „novou“ (proamerickou) Evropu. Ve skutečnosti míra spojenectví se Spojenými státy závisí na mnoha proměnných, z nichž mezi nejdůležitější patří složení vlády. Na příkladu Španělska jsme viděli, jak volební vítězství socialistů otočilo bývalou silně proamerickou politiku lidovců o 180 stupňů. Pokud hovoříme o stanovisku nadnárodních evropských institucí jako je Evropská komise nebo Evropský parlament, tak ty mohou zahraniční vztahy EU prozatím ovlivnit velmi málo, s výjimkou oblastí jako je např. obchod nebo zemědělství. Zde vystupuje Komise zcela jednoznačně jako ochránce evropských zájmů i za cenu, že by to mohlo narušit dobré  vztahy členských států  s USA.

USA a EU hledají společné cesty spolupráce. Myslíte si, že se jim to podaří nebo si budou naopak konkurovat?
Spojené státy a Evropa si již dnes v mnoha směrech konkurují – především v ekonomické oblasti, kde asi 80% sporů řešených Světovou obchodní organizací je právě mezi USA a EU. Často slýcháme o odlišném přístupu obou entit k otázkám globálního oteplování, role Mezinárodního trestního tribunálu, lidských práv a mnoha dalších. Podle názoru některých odborníků je transatlantické spojenectví v průběhu studené války spíše výjimkou, jehož opodstatnění skončilo s pádem komunismu. Na druhé straně není možno přehlížet skutečnost, že euroatlantický prostor je možno vymezit v mnoha směrech oproti zbytku světa, což může při zrychleném tempu globalizace transatlantické vazby opět posílit. Pokud by se například podařilo úžeji integrovat evropský a americký trh, je velmi pravděpodobné, že by to obě strany Atlantiku opět sblížilo. Tato integrace je ovšem realistická pouze v některých oblastech. Nedokážu si například představit jednotný transatlantický pracovní trh, jelikož pracovní legislativa v USA je daleko flexibilnější než v Evropě, kromě toho by tato myšlenka byla nepřijatelná pro Američany z hlediska jejich doktríny vnitřní bezpečnosti. Mohlo by to ovšem fungovat pro zboží, kapitál a případně služby.

Jaká je nutnost budování samostatné vojenské jednotky pro EU? Máme zde přece NATO.
Je nepochybné, že NATO prochází jistou krizí identity. V mnoha západoevropských hlavních městech politici otevřeně hovoří o NATO jako o přežitku studené války. Jedinou nezpochybnitelnou výhodou NATO je, že se jedná o organizaci, která institucionálně zakotvuje transatlantické partnerství, což není nevýznamné, i když i z hlediska zájmů USA již dnes musí v mnoha otázkách hovořit s EU a ne se spojenci v rámci NATO. Je evidentní, že Evropě dnes nehrozí nebezpečí tradičního vnějšího napadení nebo útoku. Zároveň se Evropa snaží o jistou emancipaci ve vojensko-obranné oblasti, a to ani ne za účelem obrany vlastního teritoria, ale především za účelem provádění vlastních operací v oblastech, kde nejsou ochotny zasáhnout Spojené státy nebo NATO. Domnívám se, že v nejbližších letech nás čeká zásadní debata o nové roli NATO ve světě, který je z hlediska hrozeb naprosto odlišný od bipolárního světa studené války.

 
O Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM

Jaké nabízí společnost EUROPEUM produkty a služby a pro koho jsou určené?
EUROPEUM je neziskovou organizací, která se v anglické terminologii označuje jako think-tank – výraz, které prozatím nemá v češtině ekvivalent. Našim cílem je ovlivňovat veřejnou debatu o členství České republiky v Evropské unii na různých úrovních – politické, mediální, občanské společnosti. Snažíme se o nastolování vlastních vizí pro místo České republiky v EU, což odráží i naše motto: České vize pro Evropu, evropské vize pro Česko. Našimi cílovými skupinami jsou tedy politická reprezentace, veřejná správa, média, občanská společnost a akademická obec, která se aktivně zajímá o Evropskou unii a evropská témata.

Na jaké produkty nebo služby se specializujete?
Naši činnost lze rozdělit do několika typů. Jednak je to vlastní výzkumná a analytická činnost ohledně témat, na která se specializujeme. Výstupy pak zprostředkováváme našim výše uvedeným cílovým skupinám. Toto doprovází činnost projektová a publikační. V neposlední řadě musíme zmínit činnost vzdělávací, zahrnující nejrůznější typy tréninků a školení v evropských otázkách, ale také pořádání konferencí, seminářů a přednášek v rozsahu naší expertízy.

V kterých zemích máte umístěny své pobočky a v kde je plánujete otevřít?
Operujeme pouze v České republice, ale v současnosti jednáme o zřízení sesterské organizace v Maďarsku, jejíž činnost by ovšem spíše měla formu franšízy. Kromě toho jsme členy několika významných mezinárodních sítí, sdružující instituty podobného zaměření, a to jak v Evropské unii, tak v dalších zemích.

Kolik lidí v institutu pracuje?
Jedná se o poměrně malý tým většinou mladých lidí – čerstvých absolventů nebo studentů převážně společenských věd, ekonomie a práva, z nichž pouze část se věnuje práci v Europeu na plný úvazek. Jsme v tomto směru velmi flexibilní. V současnosti čítá naše osazenstvo asi 10 pracovníků plus podpůrný personál (asistentka, účetní a webmaster).

Jaká je specializace vašich zaměstnanců a jak přistupujete k absolventům?
Specializace záleží na tom, na jakou oblast činnosti EU se kdo zaměřuje – máme mezi sebou politology, ekonomy i právníky. Mnoho našich expertů se rekrutuje z řad studentů či čerstvých absolventů, kteří se paralelně s prací v Europeu věnují například doktorandskému studiu. Myslím, že praxe v našem institutu přispívá jako odrazový můstek především pro kariéru ve veřejné správě, v evropských institucích či v médiích.

 
Pohled do budoucna

S jakými obtížemi se při vaší práci setkáváte a jak se je snažíte řešit?
Řekl bych, že naše organizace se potýká s podobnými problémy jako většina neziskových organizací v Česku. Hlavním problémem je samozřejmě zajištění dlouhodobé finanční udržitelnosti našich aktivit. V naší zemi neexistuje tradice podpory think-tanků ze strany soukromého sektoru. Zároveň velcí mezinárodní donoři, kteří aktivity tohoto typu podporovali v průběhu transformace, zaměřují svou pozornost na jiné regiony. Toto tedy vidím jako hlavní problém a hlavní výzvu z hlediska naší činnosti. Tu musíme často přizpůsobovat požadavkům existujících donorů, což do jisté míry limituje naši schopnost určovat si vlastní agendu a priority.

Jak se snažíte zlepšovat své služby?
Snažíme se především zvyšovat naši viditelnost jak mezi českou odbornou veřejností, tak na mezinárodní scéně. Zapojení do mezinárodních projektů zvyšuje přidanou hodnotu naší činnosti vůči české veřejnosti, protože jsme schopni nabídnout komparativní analýzu a pohled zvenčí, který u nás v evropských otázkách často chybí. Snažíme se rovněž o specializaci na určitá témata, ve kterých dlouhodobě rozvíjíme svou expertízu, zároveň jsme ovšem schopni zasadit mnoho specifických problémů týkajících se EU do širšího kontextu vývoje na evropské scéně. Rovněž se dlouhodobě snažíme o to, aby naše produkty byly více „šity na míru“ jednotlivým cílovým skupinám.

Plánujete v nejbližší době spuštění nějakého nového projektu?
Plánujeme zahájení tzv. východního projektu, který by se zaměřoval na přenos zkušeností z přístupového procesu vůči zemím, které jsou potenciálními žadateli o členství v EU. Chceme se dlouhodobě zaměřit na široké spektrum těchto zemí jako jsou země západního Balkánu, Turecko, Ukrajinu, Bělorusko a Moldávii. O některých konkrétních iniciativách již začínáme jednat, máme vytipovány některé donory, kteří by tyto aktivity mohli podpořit.

Jaké má EUROPEUM plány do budoucna?
Z hlediska krátkodobé až střednědobé perspektivy bychom chtěli konsolidovat naši pozici jednoho z čelných českých think-tanků specializujících se na evropské otázky. Chtěli bychom více oslovit soukromý sektor, kterého se členství v Unii samozřejmě velmi dotýká, i když si to možná prozatím příliš neuvědomuje. Chtěli bychom dále posilovat naši spolupráci se zahraničními partnery, jak v Evropské unii, tak mimo ni. Domníváme se, že máme jedinečnou příležitost ovlivnit vývoj v zemích, které se snaží Evropské unii přibližovat, ne-li stát se v dlouhodobém horizontu jejími členy.

 

David Král je absolventem Právnické fakulty UK. V roce 2000 byl jmenován presidentem Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM a vedoucím programu evropských politik. Přednáší na Vysoké škole veřejné správy a mezinárodních vztahů, dříve přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je rovněž certifikovaným školitelem státní správy v evropských záležitostech. V průběhu Konventu o budoucnosti Evropy a mezivládní konference 2003/2004 působil v poradních skupinách vládního zástupce v Konventu a předsedy vlády. Je rovněž členem Rady mezinárodní sítě institutů veřejné politiky s názvem PASOS (Policy Association for an Open Society). V rámci svého působení v Europeu se zaměřuje především na otázky reformy Evropské unie, ústavní smlouvy EU, rozšíření EU, vnějších vztahů EU, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a politiky svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.