Přestávky v pracovněprávních vztazích upravuje zákoník práce. Zaměstnavatel má povinnost přestávku na jídlo a oddech poskytnout nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce.
Jestliže jde o mladistvé (do 18 let), musí jim být poskytnuta přestávka nejpozději po 4,5 hodinách nepřetržité práce.
Během přestávky musí být zaměstnanci umožněno odejít z místa pracoviště. Více se tomuto tématu věnujeme v našem předchozím článku.
Také zaměstnancům v nepřetržitém provozu musí být poskytnuta přiměřená přestávka na jídlo a oddech, tato přestávka se však již započítává do pracovní doby. Ne vždy se však shodnou obě strany, co je klasická neplacená přestávka a přiměřená přestávka v rámci nepřetržitého provozu.
Co když zaměstnavatel vyžaduje, aby byl pracovník během přestávky v pohotovosti?
Máte přestávku, ale jste nuceni okamžitě zasáhnout, pokud by se něco dělo? Takové přestávky by vám měl zaměstnavatel proplatit. Podobným případem se již zabýval Ústavní soud.
Stěžovatelem byl hasič-strojník. Během pracovní přestávky na jídlo a oddech měl povinnost držet pohotovost podle předpisů Ministerstva dopravy, Úřadu pro civilní letectví. V nálezu Ústavního soudu stojí, že měl být nejpozději do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. „Podstatou pracovní činnosti stěžovatele tak byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu, která trvala i během přestávek na jídlo a oddech,“ stojí v nálezu Ústavního soudu.
Hasič se dožadoval proplacení přestávek na oddech a jídlo, během kterých musel držet pohotovost
Stěžovatel-hasič dal zaměstnavateli výpověď a dožadoval se proplacení přestávek na jídlo a oddech za dobu, co byl zaměstnancem. Zaměstnavatel proplacení přestávek odmítl.
Spor účastníků tak spočíval v tom, zda se taková přestávka, kdy musí být zaměstnanec v pohotovosti, započítává do odpracované doby, nebo ne.
Okresní soud žalobu zamítl. Krajský soud však dal stěžovateli za pravdu. „Pokud musí zaměstnanci jíst, aniž mohou práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítá jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na mzdu nebo plat,“ uvádí krajský soud v rozsudku.
Mezitím však Nejvyšší soud (NS) rozhodoval v obdobné věci a nárok na proplacení přestávky stěžovateli nepřiznal.
Krajský soud se po tomto rozsudku NS rozhodl změnit stanovisko tak, že žalobu zamítl s tím, že bude respektovat rozhodnutí NS v obdobném případu.
Ani dovolání k Nejvyššímu soudu hasiči nepomohlo. Ten došel k závěru, že samotné držení pohotovosti během přestávky není nepřetržitě probíhajícím procesem, který by vyžadoval kontrolu či jinou aktivitu zaměstnance.
Podle Nejvyššího soudu i v případě, že by byla přestávka posouzena jako pracovní doba, nevznikl by bývalému zaměstnanci nárok na peněžité plnění. Pouze by to podle NS znamenalo, že by mělo dojít k nápravě ze strany zaměstnavatele tak, aby měli zaměstnanci čas na odpočinek.
Tip: Zaměstnankyně odmítla nosit roušku v pracovní době, zastal se jí až Nejvyšší soud
Ústavní soud hasiči vyhověl
Ústavní soud vyhověl zaměstnanci s jeho ústavní stížností. „Pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo, či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky ‚odvolán‘ k hasičskému zásahu, nebo zda k potřebě zásahu nikdy nedošlo. Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli,“ vysvětlil v nálezu Ústavní soud.
Argumentoval tím, že ostraha objektu také dostane za práci zaplaceno i v případě, že se nikdo do objektu nechtěl vloupat.
„Práce hasiče rovněž spočívá z velké části v tom, že je hasič ve střehu, tedy připraven zasáhnout, pokud si to situace bude vyžadovat. Prací, která si v těchto případech zasluhuje podle čl. 28 Listiny spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný. Nelze proto souhlasit s argumentem vedlejšího účastníka, aprobovaným v napadených rozhodnutích obecných soudů, že pokud stěžovatel během přestávek nikdy fakticky nezasahoval, není důvod, aby byl za svou přítomnost na pracovišti odměněn,“ stojí v nálezu Ústavního soudu.
Podle Listiny základních práv a svobod v čl. 28, o jejíž obsah se opíral Ústavní soud, plyne právo každého zaměstnance na spravedlivou odměnu za dobu, během které vykonává práci pro zaměstnavatele, nebo je mu k dispozici tím, že může v případě potřeby okamžitě zasáhnout.
Neplacenou dobou tak může být jen taková, kterou může trávit podle svých představ a nebýt během ní k dispozici zaměstnavateli.
Čtěte také:
Může zaměstnanec dostat výpověď za nevhodné oblečení, v němž chodí do práce?
Zaměstnavatel nesmí na zaměstnance přesouvat své náklady. Varovný příklad z praxe
Majetkový test u dávek je nepřípustný, připomínkují návrh ministerstva Nejvyšší soud i jiní