Darovat někomu blízkému k Vánocům knihu je určitě výborný nápad. Nejenom, že je to tutovka, kterou pravděpodobně nic nezkazíte, ale dnes už máte navíc docela velkou šanci, že se trefíte do toho pravého. Pravda, k nejprodávanějším většinou patří tuctové thrillery, za poezii se občas vydává leccos a dětská literatura trpí přemírou hloupých příběhů doplněných ještě hloupějšími ilustracemi.
Na druhou stranu je nabídka pořád ještě dost široká na to, abyste si bez problému vybrali. Pokud tedy uvítáte několik málo předvánočních tipů, čtěte dál...
Hned na úvod snad jedno malé varování: Nedávno u nás vyšel nový překlad knihy The Da Vinci Code amerického autora Dana Browna. První verzi, kterou pod názvem Šifra Mistra Leonarda publikovalo nakladatelství Metafora, teď konkuruje Da Vinciho kód z produkce Arga. V principu je druhá verze chvályhodným počinem, dala totiž knize důstojnější formu (lépe řečeno téměř beze změny zachovala původní vkusnou obálku a nepokoušela se ani překladatelsky znásilnit titul). Zároveň se ovšem sluší říct, že i když oslovi přivážete na záda křídla, Pegasos z něj stejně nebude. Jinými slovy - pokud vezmete průměrný a neinvenčně napsaný thriller, který velmi neuměle napodobuje dílo geniálního egomaniaka Umberta Eca, obálka a dokonce ani slušný překlad z něj dobrou knihu prostě neudělají.
A propos, Umberto Eco: Pravděpodobně jste už zaznamenali, že se na českém knižním trhu objevil jeho poslední román Tajemný plamen královny Loany. Starý pán se nám, zdá se, do svých postav projektuje víc a víc. Málokdo zřejmě pochybuje o tom, že si sám sebe s chutí představoval jako středověkého "detektiva" Viléma z Baskervillu ve slavném Jménu růže, že mnohé z jeho charakteru a zálib mají postavy pánů Belba i Casaubona z knihy Foucaultovo kyvadlo, že se koneckonců ztotožňuje i s talentovaným sedmilhářem Baudolinem. Tentokrát je ovšem paralela snad ještě jasnější: Hlavní postavou Tajemného plamene je totiž antikvář, který po úraze trpí amnézií a střípky svého života zpětně skládá z úryvků knih.
A konečně do třetice Eco, tentokrát jako editor a spoluautor knihy Dějiny krásy. Pokud se vám zdá, že k Vánocům se sluší darovat něco výlučnějšího, a přitom v knihkupectvích narážíte na stálé stejné tlustoknihy s kýčovitými fotografiemi mořských živočichů, zkuste pro změnu pořídit právě tuhle publikaci. Reprodukce uměleckých děl jsou doplněny srozumitelným a fundovaným komentářem, který vám příjemnou cestou rozšíří obzory.
Na konec jeden velmi příjemně "divný" tip: Dokořán vydal knihu s prostým a sdělným názvem Nula, která vám sdělí to, o čem jste nikdy netušili, že vás to zajímá. Nechápete? Tato kniha vypráví podrobnou historii nuly nejen jako matematického symbolu, ale i důležitého činitele v historii lidského myšlení. Asi není potřeba dodávat, že se přes životopis nuly dostanete k zajímavým informacím o vývoji celé západní společnosti. Seznamte se s nulou, dozvíte se i něco o sobě!
P. S. Možná se vám zdá, že tak trochu zapomínám na memoárovou literaturu, se kterou se v poslední době nějak roztrhl pytel. Ne, nemám skutečně nic proti existenci knih jako Vzpomínám a ničeho nelituji (a máte recht, Heleno Vondráčková) nebo opus Petra Svěceného Milan Baroš: Oficiální autobiografie (mimochodem, neříká se náhodou autobiografii autobiografie proto, že ji dotyčný napsal sám?). Ty ale nepotřebují mou propagaci, ke svým čtenářům se pomocí náležitého mediálního hype dostanou tak jako tak. To už si raději přečtěte vzpomínky Boba Dylana, které u nás právě vydalo Argo - s trochou štěstí se nedočkáte ani ublížených nářků na nespravedlnost světa, ani postpubertálních "pamětí".
Materiál byl převzat ze zpravodajského a informačního serveru VYSOKESKOLY.CZ.