Proč je Rumunsko tak drahé?

Ve střední Evropě panuje všeobecně rozšířená představa, že Rumunsko patří mezi nejlevnější země kontinentu. Ví se, že Rumunsko nabízí levnou pracovní sílu, což potvrzuje i množství rumunských, často velmi kvalitních profesionálů, kteří se stěhují na západ. Bohužel také množství rumunsky hovořících chudých, kteří ze své otčiny odcházejí za lepším životem a které vídáme na ulicích a nádražích, je značné: potkáme je dnes ve všech evropských velkoměstech.

Tyto skutečnosti vzbuzují představu, že Rumunsko je chudá, nerozvinutá země, která svým obyvatelům neumožňuje  žít v  životním prostředí, jaké by si přáli a dopřát si pohodlí moderní infrastruktur: a proto odcházejí pryč. Podvědomě je s touto představou zároveň spojena i vidina Rumunska jako levné balkánské země, která poněkud zaostala za svými postkomunistickými sousedy. Málo koho přitom napadne, že odtud lidé odcházejí především kvůli tomu, že cenová úroveň v Rumunsku dospěla do takové výše, že se ve vlastní zemi neuživí.

Navštívíme-li Bukurešť, zdejší ceny nás opravdu velmi překvapí. Podívá-li se klient na cenovku v obchodě Zara, který tu minulý rok otevřel pobočku, s údivem zjistí, že blůza která ve Španělsku stojí 20 euro, v Bukurešti stojí dvakrát tolik. Pár vyšívaných pantofel, které se v Amsterdamu dají pořídit za 30 euro, tady stojí 60 euro. Za vlněný svetr, který koupíte v Německu za 15 euro, v Bukurešti zaplatíte dvojnásobek.*) Kromě vína, základních služeb a cigaret je zde opravdu přemrštěně draze a ceny v Rumunsku se tak blíží cenám v Řecku, Španělsku či Itálii, nebo jsou dokonce vyšší a to i přes několikanásobně menší kupní sílu obyvatelstva. Bez jakýchkoli pochyb, Rumunsko je zemí vysokých cen a to nejen pro vlastní obyvatelstvo, ale i pro cizince. Porovnáme-li reálné životní náklady s okolními zeměmi, s šokem zjistíme, že život je tu skutečně výrazně vyšší než jinde a to i přes nízkou platovou úroveň zdejších obyvatel. Tato absurdní skutečnost má však racionální vysvětlení.

Podle studie porovnávající životní náklady 144 světových velkoměst, kterou letos vytvořila společnost Mercer Human Resource Consulting a jež bere v potaz cenu koše standardních produktů a služeb, Bukurešť získala 71 bodů podobně jako Seattle v USA. Výší životních nákladů předstihla i jiná severoamerická města, jako Montreal nebo Cleveland. Podle jiného ukazatele, který Mercer sestavil pro nadnárodní společnosti a podle něhož firmy stanovují platy svých v cizině pracujících zaměstnanců, mezi 2004 a 2005 v Bukurešti poporostly ceny o 11,3 %, tedy třikrát rychleji než průměr všech 144 srovnávaných měst. A Bukurešť se v tomto nelichotivém srovnání zařadila do absolutní světové špičky.*)

Proč je tedy Rumunsko tak drahé?
Jsou rumunští obchodníci hamižnější než jinde? Pravděpodobně ne. Spíše se jedná se symptom dlouhodobé strukturální nemoci rumunské ekonomiky, způsobené pomalým politickým vývojem a makroekonomickými faktory.

Hlavním důvodem je nefunkčnost tržního prostředí: trh je malý, nepružný a netransparentní. Právní záruky vymáhání pohledávek jsou špatné a proto je riziko podnikání vyšší než ve standardních evropských ekonomikách. Zvýšené riziko se odráží v cenách. Bohužel, nejen importované zboží, ale i náklady domácí produkce jsou vyšší než v západních zemích. Na vině je nedostatek konkurence a nedostatečná infrastruktura. Dalším důvodem jsou celní sazby, které se u většiny spotřebního zboží pohybují mezi 20 až 50 procenty. Tyto bariéry již snad s přístupem do Evropské unie brzy odpadnou.

Ceny energií jsou zatíženy nejen nedostatkem konkurence, ale zároveň nízkou kvalitou technického vybavení. V příštích letech do něho ještě bude nutné silně investovat. Benzin je tu i proto dražší než Řecku a pobaltských zemích, v Polsku či Španělsku. Za průměrný plat si tak Rumun může koupit pouhých pět plných nádrží benzinu, což znamená, že za jednu nádrž utratí pětinu svého platu. Přitom Rumunsko patří mezi prvních pět producentů ropy v Evropě. Elektřina pro průmyslové velkoodběratele, jak ukazuje nedávná studie Eurostatu, je tu výrazně dražší než v Polsku, Anglii či Dánsku a dokonce o 60 % než v Maďarsku.*)

Výše bukurešťských nájmů je dalším z tragických faktů pro rumunského občana. Měsíční nájem 250 euro za garsonku, 400 euro za byt se dvěma pokoji či více než 2000 euro za luxusní byt, to je více než v Česku nebo Španělsku.  Nájem bytu je zde vyšší než průměrný rumunský plat a to v situaci, kdy se průměrný rumunský výdělek pohybuje se kolem 250 euro za měsíc.

Přestože trh s nemovitostmi v poslední době rychle roste, počet hypoték je stále velmi malý. Ceny bytů ve starší zástavbě se pohybují kolem 40.000 až 60.000 euro a dosahují až 100.000 euro v centru města. Pro ty, kteří mají lehce nadprůměrné příjmy, což je zhruba 30 procent zaměstnaných, koupě bytu znamená splácení po dobu až dvaceti let. Roli nepochybně sehrává i nedostatečná výstavba. V první polovině tohoto roku se na Bukurešťském trhu neobjevilo více než 100 bytů, což je žalostně málo v porovnání se západoevropskými metropolemi. Například ve Varšavě, což je o pětinu menší metropole než Bukurešť, se od roku 2001 postavilo více než 60.000 bytů a 12.500 jen v tomto roce.*)

Úrokové sazby jsou dalším kamínkem v mozaice vysokých cen. V současnosti jsou nejvyšší z východoevropských zemí. Koncem července se úrokové sazby bankovních půjček pohybovaly v průměru okolo 17 procent, tedy až o deset procent výš než ve střední Evropě.

Kde se stala chyba?
Kdybychom provedli reformy dříve a vzdali se protekcionismu, byli bychom dnes jinde, tvrdí rumunští analytici. Restrukturalizace v Rumunsku začala mnohem později a byla zatížena mnoha chybami. Cenné porevoluční roky, kdy ve společnosti existovala chuť ke změnám, byly promrhány. Po pádu opony navíc Rumunsko prošlo dvěma těžkými makroekonomickými krizemi, mezi lety 90-92 a 97-99.

Faktorů, které se na dnešní situaci podepsaly, je však více. Politika odpouštění dluhů, finanční skandály jako v případě zkrachovalé státní banky Bancorex, absence reformní vize, vysoká inflace a růst cen, způsobující nedůvěru rumunských investorů, nechuť k privatizacím a otevření trhu, nedostatek konkurence a vysoké dovozy, malá výroba, extrémní sociální polarizace společnosti, vysoký podíl šedé ekonomiky, nejasná legislativa, nízké domácí i zahraniční investice. Určitý podíl viny však nepochybně nese i ryze specifická vlastnost rumunských obchodníků: snaha o okamžitý zisk na úkor dlouhodobých procesů.

Ostatním postkomunistickým zemím nepochybně pomohla blízkost prosperujících ekonomik. Po revoluci již uběhlo 15 let a pro většinu obyvatel je každodenní život v Rumunsku stále těžký.  Podle studie Národního Statistického Úřadu  míří 72% průměrného výdělku domácností do spotřebního zboží a uspořeno je pouhopouhé 1%.

Je pravděpodobné, že se situace bude nadále jen zlepšovat s tím jak porostou konkurenční tlaky a jak se strnulé trhy postupně otevřou světu. Jistou výhodou je, že si populace zvykla na život v napjatých sociálních podmínkách a v tomto smyslu má již nejhorší za sebou. Kombinace vysokých cen zboží a inteligentní, levné pracovní síly i nadále zůstanou lákadlem pro investory. I ty nejoptimističtější scénáře  však předpokládají, že i po vstupu země do EU, nepřevýší průměrný měsíční plat 500 euro do roku 2010.

*) Business magazin 23-29/11/2005

Autor pracuje pro korporátní divizi BRD v Bukurešti.