Po dobré cestě

Chodníky a cesty nás dovedou bezpečně a čistě z jednoho místa do druhého. Pomocí způsobu vedení linií, šířky chodníků, volby materiálu a barev a rovněž plošných struktur můžeme utvářet vzhled zahrady. Snažme se však nepřehánět - příliš mnoho chodníků působí neklidným dojmem a narušuje kompoziční řád.

Bez zpevněných ploch se sice současná zahrada může dost dobře obejít, počítejme však s tím, že po každém vydatnějším dešti nebo v předjaří po roztání sněhu budeme muset dlouho čekat, než travnaté plochy vyschnou a bude možné se po nich pohybovat jistým krokem. "Kromě komunikační funkce představuje dlažební materiál chodníků v zahradě také důležitý výtvarný prvek, působící prostřednictvím povrchové struktury, linií spár a barevného odstínu," píše zahradní architekt Peter Wirth v knize Cestičky a posezení (Grada, 2001). "Hlavní funkcí zpevněných ploch je propojení mezi ulicí a domem a v zahradě vzájemné propojení různých zahradních zařízení a propojení nebo oddělení různých druhů výsadby a travnatých ploch. Chodníky v zahradě mohou vypadat různě - od často používaných hlavních cest až po uzoučké stezky, od nepropustně vydlážděných povrchů až po nášlapné desky. Existují rovněž dlažby, kterými může prorůstat tráva - například zatravňovací betonová dlažba, děrované mrazuvzdorné cihly nebo dlažební kostky se širokými spárami. Všechny jsou běžně na trhu a všechny mají své kouzlo."

Zahradní matematika
Pro šířku cest platí určitá orientační pravidla, která usnadňují navrhování a zajišťují bezproblémový a bezpečný provoz. Pro pohodlnou chůzi by měl být chodník určený pro jednu osobu široký asi 40-60 cm, pro dvě osoby 120 cm a pro tři 180 cm. Čím intenzivněji bude chodník využíván, tím větší nároky jsou kladeny na dlažební materiál: zatímco cesta k sušáku na prádlo nebo k střídmě využívanému odpočivnému zákoutí může být pouze ze šlapáků uložených v trávě, cesta podél domu by měla být přístupná suchou nohou a bezpečným krokem. Hlavní přístupová cesta k domu by měla být tak široká, aby po ní bez problémů mohly jít dvě osoby vedle sebe, tedy asi 120 až 160 cm. Širší je samozřejmě lepší, nezapomeňme však na důležité proporce!
Vzdálenost dvou pásů určených pro pojíždění automobilu se zase řídí roztečí jeho kol, pro každou stopu stačí šířka asi 40 cm. Pokud chceme pro příjezd auta ke garáži nebo do dvora místo dvou pásů vybudovat dlážděnou či zpevněnou plochu, měla by její šířka být alespoň 225 cm. Nezapomeňme totiž, že auto k domu nejen přijíždí, ale je potřeba z něj také vystoupit a pohybovat se kolem něj. Chceme-li prostor před garáží využívat také jako místo pro mytí auta či jeho interiérový úklid, počítejme se šířkou alespoň pět metrů.

Nejkratší neznamená vždy nejlepší
Protože zcela rovné cesty, zvláště pokud jsou delší, jsou velmi fádní a většinou ani nepůsobí nijak zajímavě, je vhodné občas změnit směr. Jiným extrémem jsou naprosto zbytečně klikaté pěšiny, po nichž se pohyb změní ve zbytečně obtížný sled nerovnoměrných kroků. Po takové cestě se pohybujeme tak, že pozornost věnujeme správně směrovanému kroku, nikoli okolí cesty. Kompromis hledejme v podobě jemně zatočené, podmínkám a terénu přizpůsobené cestě bohatě orámované rostlinami, která je nejen zcela funkční, ale opticky také vytváří dojem rozvláčnosti a podporuje tak iluzi rozlehlé zahrady.
Často frekventovaná cesta musí být patřičně stabilní a především bezpečná. Po dešti musí rychle oschnout, za mrazivého počasí nepromrzat, při námraze nesmí být příliš kluzká a navíc se musí harmonicky začlenit do zahradní kompozice. To je řada poměrně náročných požadavků, které ovšem řada materiálů dokáže splnit. Pro zpevněné cesty jsou vhodné desky a dlažba z přírodního i umělého kamene, přírodní pískovcové, břidlicové, porfyrové, rulové či žulové desky a kostky. Pokud nám nejde o vytvoření zahrady v přírodním stylu a přece jen jí chceme vdechnout tvář z konce druhého tisíciletí, neváhejme použít betonovou dlažbu. Už dávno totiž není jen šedivočernou nevábnou hmotou: řada tvarových a barevných variant dnes zaručuje vytvoření nejen dynamické, ale také opticky velmi příjemné cesty, která svými přírodními tóny dobře harmonizuje se svým okolím.
Nesmíme zapomenout ani na velkoformátovou betonovou a vymývanou dlažbu. Jednotlivé dlaždice se pokládají do vyrovnaného maltového lože a práce s nimi je poměrně snadná a především velmi rychlá. Je však třeba dbát především na vodrovnou podkladovou vrstvu, jinak by mohla dlaždice při zatížení prasknout. Ze stejného důvodu je zcela nevhodné použití velkoformátové dlažby pro příjezdové komunikace. Zde je naopak vhodná dlažba z co nejmenších prvků - zvonivek, kostek či zámková, aby se síla vyvíjená automobilem rozložila na co největší počet dlažebních prvků.