Staletý materiál pro moderní bydlení (1.díl )

Dřevo patří mezi nejstarší stavební materiály. Dřevěné domy jsou hojně rozšířeny v oblastech poblíž polárního kruhu i v tropech, tedy všude tam, kde je vhodné dřevo dostupné. V období prudkého rozvoje stavebních materiálů byla jeho funkce jako materiálu pro nosné konstrukce dlouhá léta opomíjena, v mnoha okolních i více či méně vzdálených zemích však tato tradice přerušena nebyla a byly rozvíjeny dokonalejší stavební systémy výroby stavebních konstrukcí.

Širšímu využití dřeva ve stavebnictví u nás brání především představa mnoha lidí o dřevostavbách jako o provizorních stavbách sloužících pouze k rekreačním účelům, ale nevhodných k trvalému bydlení. Hluboce zakořeněná je představa o domě schopném přežít několik generací. Musel být tedy pevný, kamenný s masivními stěnami a rozsáhlým podsklepením. V takovém domě pak dřevo sloužilo pouze ke konstrukci stropů, podlah a krovů a pro stavby všemožných kůlen a přístřešků.
Pod pojmem masivní dřevostavba chápeme stavbu, jejíž nosné stěny tvoří řezivo masivních průřezů u srubových staveb, nebo opracovaných přířezů, které jsou vzájemně spojeny skládáním, vrstvením nebo lepením.
Nejstarší prapůvodní dřevěné stavby byly z loupaných kuláčů kladených vodorovně na sebe. Minimálně narušený povrch rostlého dřeva zaručoval vysokou životnost; spáry se utěsňovaly mechem nebo hlínou. Později se provádělo lícování na styčných hranách, v nárožích se trámy spojovaly tesařskými spoji. Povrch dřeva se ošetřoval směsí volské krve a vápenného mléka. Nevratnou reakcí vznikla v pórech dřeva nerozpustná sloučenina dokonale impregnující dřevo a podstatně snižující jeho hořlavost. Přes roubení s vkládáním pera do styčných ploch se dospělo až k použití hraněného řeziva s drážkami ve vodorovné spáře. Při moderním opracování lze dnes dosáhnout velké přesnosti v lícování a minimální spáry se těsní pružnou hmotou.

Vlastnosti dřevěného domu
Dřevo zažívá zaslouženou renesanci především pro své technické vlastnosti a minimální energetickou náročnost při zpracování. Z hlediska mechanických vlastností lze masivní dřevostavbu hodnotit jako velice lehkou a pevnou, s minimálními nároky na základovou konstrukci. Naši předkové roubenky zakládali pouze na srovnaný terén a pár plochých kamenů. I když základy podmrzaly, roubená konstrukce s rybinovými spoji v rozích vždy odolala.
Tepelné vlastnosti roubené stavby jsou poněkud odlišné od vlastností "těžkých " konstrukcí z cihel a betonu i od vlastností lehkých montovaných staveb. Na rozdíl od betonu má dřevo přibližně pět- až šestkrát menší tepelnou vodivost, takže ve srovnání s těmito materiály se ohřívá velmi pomalu a také akumulované teplo vydává pozvolna, takže není schopno například po důkladném vyvětrání rychle ustálit vnitřní teplotu. Ovšem pokud je dům projektován jako nízkoenergetický (s nízkými tepelnými ztrátami), ke stabilizaci vnitřní teploty se dokonce počítá i s touto akumulací tepla v povrchové vrstvě dřeva.

Vytápíme vzduch, ne stěny
Při vytápění dřevěného domu se rychle ohřeje vzduch a jen tenká povrchová vrstva dřeva, takže doba, za kterou se dřevěná stavba vyhřeje na příjemnou teplotu, je nesrovnatelně kratší než ve zděném domě. K vytápění takového domu je možné s výhodou využít zdroje s menším výkonem a rychlou reakcí, schopné naprogramovat do různých teplotních režimů podle aktuálního provozu v domě. V době nepřítomnosti obyvatel může být dům pouze temperován a v určitou hodinu může být velmi rychle vytopen na požadovanou teplotu. Není totiž nutno vytápět hmotné zdivo. Budoucí trendy ve výstavbě rodinných domů jsou předvídatelné - v první řadě to bude stále intenzivnější požadavek na energetické úspory během stavby a zejména provozu.
Už v současnosti se stále častěji používají nové formy plošného vytápění - podlahové a stěnové, nové typy velice účinných kondenzačních kotlů, tepelných čerpadel, slunečních kolektorů, které jsou ideální pro stavby s malou akumulací.