Schody po zahradnicku

Na zahradě vznikající někde v satelitu za městem se bez nich zcela jistě obejdeme, v případě běžného pozemku nebo parcely ležící dokonce někde v kopcovité či hornaté krajině už ale budou nutností, kterou bychom mohli označit spíše za nutné zlo. Nemáme je v oblibě ani v bytě, ani ve městě, ve stáří mohou často představovat i nepřekonatelnou překážku. Přesto se bez nich prakticky neobejdeme. Díky nim překonáme výškové rozdíly, umožní nám ale i větší výhled a spojku mezi dvěma zdánlivě nedostupnými body. Řeč je o schodech, či chcete-li o schodištích.

Na neoblíbené schody však nemusíme pouze žehrat. Nemusejí mít totiž nutně podobu předlouhé série stejně vysokých, dlouhých i hlubokých stupňů obehnaných nudným kovovým zábradlím. Zvláště v zahradě, kde vytváříme jen pár stupňů pro vyrovnání terénní nerovnosti a nemusíme proto tolik dbát na sešněrované normy, můžeme ze schodiště vytvořit velmi výrazný výtvarný prvek, který zaujme pozornost na první pohled a doslova bude lákat k bližšímu prozkoumání. Že při prohlídce zajímavého materiálu, okolní výsadby nebo dekorativních prvků jaksi mimoděk překleneme několik schodů, si třeba ani neuvědomíme...

Bezpečné i estetické
Samozřejmě prioritní je ovšem funkční stránka. Schodiště musí mít nejen výchozí a cílový bod, ale musí být navíc stabilní a bezpečné, zejména kluzké za vlhka. Proto se k jeho stavbě nejčastěji používá kámen, beton či cihly, méně vhodné je dřevo, zejména vyřazené železniční pražce, byť by svým výtvarným účinkem k vytvoření schodiště přímo sváděly. Dlouhé schodiště je vhodné přerušit na několika místech odpočívadlem - podestou. Kromě toho, že si tu můžeme odpočinout a popadnout dech, může být podesta také místem, kde se mění směr schodiště. To je vhodné zejména v případě jinak příliš strmých schodišť, která změnou směru opticky ztratí svou zdánlivou nepřekonatelnost.
Pro stavbu zahradního schodiště platí obdobná pravidla jako pro jeho interiérového příbuzného. Výška jednotlivých stupňů, jejich hloubka a šířka se řídí nejen matematickým vzorcem, zohlednit je ovšem také třeba převýšení terénu, v němž stavba vznikne. Zejména pravidlo o výšce a hloubce jednotlivých stupňů se často podceňuje a schody se vytvoří "od oka", důsledkem čehož pak ovšem vznikne schodiště nepohodlné, neergonomické a přímo svádějící k zakopávání. Naším cílem ovšem není vytvořit takový soubor schodů, k jejichž překonání bude třeba naší veškeré pozornosti, nýbrž takové schodiště, po němž vystoupáme zcela přirozeně, pohodlně a při tom si ještě budeme moci prohlédnout jeho nejbližší okolí. Platí tedy, že čím nižší jsou jednotlivé stupně, tím větší musí být jejich hloubka.
Vytváříme-li schodiště na některé z hlavních komunikací vedoucí kolem domu, předpokládejme, že by mělo umožňovat současný pohyb alespoň dvou lidí. Je to praktické nejen při prohlídce zahrady, při níž podáváme někomu z hostů zasvěcený výklad, ale také při přenášení objemnějších předmětů - nákupu, koše nebo třeba zahradního náčiní. Takové schodiště by mělo být široké alespoň 120 cm, v ostatních případech stačí šířka poloviční. Počítejme však také s tím, že okolní výsadby se časem rozrostou a budou zasahovat i na jednotlivé stupně, takže jejich skutečně využitelná šířka se tím poněkud zmenší.

Varianty na výběr
Z konstrukčního hlediska rozlišujeme tři typy schodišťových stupňů. Obrubníkové stupně se skládají z osazeného obrubníku a dlažby, která tvoří nášlapnou plochu. To může být výhodné zejména v případě, že schodiště vytváříme v dlážděné ploše, jejíž prvky můžeme použít i při konstrukci schodiště, čímž plocha získá na celistvosti. Abychom časem, až si dlažba "sedne", nezakopávali o obrubník, je třeba vytvořit pod dlažbou dostatečně hutný základ, který sedání znemožní.
Oblíbené a zejména v městských zahradách rozšířené jsou deskové schodišťové stupně. Prostor mezi dvěma nášlapnými deskami, nejčastěji betonovými nebo kamennými, je vyplněn podstupnicí, přičemž přední hrana nášlapné desky přečnívá o několik centimetrů před podstupnici. Takto vzniklá stínová spára schodiště opticky odlehčuje, což se může hodit u příliš dlouhých schodišťových ramen.
Konstrukčně nejjednodušší je schodiště blokové. Jednotlivé stupně tvoří jeden kus nejčastěji betonového monolitu, který díky své vysoké hmotnosti sedí v určené poloze lépe než deskové stupně. Dříve šedé kvádry se dnes díky moderním technologiím vyrábějí s barevnou či strukturovanou povrchovou úpravou a sraženými hranami. Kromě betonu mohou být jednotlivé kusy také z masivních dřevěných trámů, ovšem i přes ošetření tlakovou impregnací počítejme s jejich životností maximálně 10 až 15 let.
Zajímavým výtvarným prvkem se v zahradě může stát schodiště vytvořené z mrazuvzdorných cihel. Za předpokladu, že bude uloženo na pevný betonový základ a mezery mezi cihlami budou vyspárovány tak, aby do nich nezatékala voda, která by po zmrznutí schodiště poškodila, jde o poměrně levnou a dlouhodobou variantu. Cihly se navíc časem potáhnou patinou a spáry se zatáhnou mechem, takže schodiště se dobře spojí se zahradním prostředím.