Pověry kolem bydlení

Můj dům – můj hrad, říkával český gentleman v létech komunistického bezčasí a myslel tím svou soukromou představu o tom, jak mu mají tehdejší mocipáni dát pokoj alespoň doma, svůj mýtus mimospolečenského života. Myslel tím, že doma může říkat věci, za které, kdyby je pronesl třeba v hospodě, mohl být popotahován, ba i vyhozen od komunistů! Pár nebojsů ze stranických sekretariátů údajně dokonce při televizním hokeji v přítmí svého obýváku nefandilo Sovětům, ba dokonce se našli i soudruzi, co si před svou chotí v ložnici ulevili (potichu, ovšem) na adresu samotného Gorbačova… Tahle doba přinášela vědomí, že domov je fakticky jediným ostrovem v moři nesnesitelného či v lepším případě jen otravného společenského bytí (zaměstnání, veřejná správa, sdělovací prostředky – tak se tehdy říkalo médiím, schůze, výročí, průvody) – však to jistě pamatujete.

Místo domu m(a)uz(ol)eum
Nu dobrá, ale jak to s tím můj dům – můj hrad doopravdy je? Je to tedy jen mýtus, který nemá své reálné pozadí? Ale kdeže! Jen je třeba rozlišit správně, co na stavební podstatě rodinného sídla zúplna podléhá osobní libovůli stavebníků a co je jeho součástí veřejnou.
Interiér, ba i některé omezené části vnější podoby, budou pravděpodobně po celou dobu existence domu vnímány většinou pouze vlastní rodinou a bylo by asi škoda, kdyby se její členové nutili do nějaké stylizace, ve které by se necítili dobře. Myslíte, že to nehrozí?  Copak neznáte rodiny, kterým interiér zařídil akademický architekt, guru přes feng-šuej či tchyně? A oni se tu teď bojí pohnout skoro s čímkoli… Potkávám dokonce dámu, jež zdědila byt po svém pradědečkovi, bývalém prvorepublikovém poslanci, nacpaný černým eklektickým nábytkem a obrazy od Úprky a Hudečka, a ze stěží pochopitelné piety tu nic nemění… Pověsit si na stěnu plakát s její oblíbenou skupinou Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, dovezený za spoustu liber z londýnského antikvariátu – strašné jenom pomyslet! Sama ovšem svému bytu říká žertem mauzoleum. Brrr! (Letos kandidovala za Nezávislé, což považuji za veselý paradox). Co může být privátnější sférou, přímo hřištěm pro hry Vaší Libovůle, než ložnice, pracovna, rodinný pokoj či spíž?
Vnější podoba domu by však měla být vždy jistým průsečíkem. Nábojem kočárového kola, ve kterém se jako loukotě sbíhají názory a přání stavebníka, zkušenost a erudice jeho architekta, regulativy územního plánu, technická omezení, daná požadavky orgánů státní správy a samosprávy, správců sítí či předpisy hygienickými, protipožárními a podobně. Když tohle všechno nezafunguje jaksepatří a převáží soukromá, často bohužel nekultivovaná přání, efemérní romantické sny, kočár do stanice Skvělé Bydlení nedojede: kolo se mu rozpadne. (Architekt ví, že z dvanácti loukotí takového kola by mělo tvořit pět klientovo přání, pět talent a práce projektanta a nejvýš dva paprsky patřit všem ostatním. Kočár ovšem havaruje, chybí-li i jen jediná loukoť…).
Netvrdím, že vám jako stavebníkovi zbývá k opanování jen interiér vašeho hradu, zatímco jeho vnější podoba je povýtce věcí veřejnou a tedy jaksi antagonistickou a nadiktovanou. Dopadne-li to takhle, je důvod plakat. Tak, jako si neumím představit puristický dům, vymalovaný v interiérech krajinkami a žánrovými obrázky á la Josef Matěj Navrátil nebo česká pizzerie v okresním městečku, tak si ani nedokážu vybavit člověka, který by něco podobného ve svém nitru ukočíroval a nebyl v perníkovém rauši či v atace schizofrenie.

O opravách domů
Další mýtus: jakoukoli stavbu lze opravit. Nuže, říkám rovnou ano, ale… Už u chalup z první republiky bývá někdy zcela jasné, že jejich oprava nedává smysl, náklady by velmi převýšily výdaje za novostavbu. A což teprve u staveb starších!
Je zajímavé, jak se k těmto otázkám muži a ženy stavějí odlišně. (Kdybych nepovažoval genderová studia – netýkají-li se ovšem mého oblíbeného indonéského hudebného nástroje genderu, dvanácti zavěšených kovových desek, vydávajících neslýchané melodie – za nanicovatou kratochvíli a „vědu pro vědu“, byl bych v pokušení napsat, že právě tohle by mohlo být tématem rozsáhlého celoživotního studia nějaké zanícené profesorky doktorky Zorky Horké). Muž, který koupí chalupu za 285 000 Kč, mokrou a prolezlou dřevomorkou, se nechá přesvědčit o její fyzické dožilosti a rozumnosti zbourání většinou bez výraznějších otřesů, utěšen alespoň nádherou volného pozemku, který se tu před ním otevře, a možnostmi, které mu nabídne. Žena, zvláště žije-li bez manžela, v takovém případě reaguje nezřídka mnohem emotivněji: „Prodám šperky z dědictví po babičce, prodám auto, vezmu si hypotéku, kolik bude třeba – jen tu krásnou chalupu, pane architekte, zachraňte…“  Nu, co naplat, slzy v očích někdy zafungují, chalupa opravdu stát zůstane – a stane se životním traumatem romantizující učitelky, nebojácné kadeřnice nebo zaťaté jazykové lektorky. Těch peněz, co spolykala, a výsledek pořád není nijak povznášivý, do „pravého ořechového“ má opravdu daleko.
Čtu po sobě právě napsaný odstavec a pocit, že bych se měl dámám omluvit, sílí. Nuže tedy, milé čtenářky, moc mě mrzí, jestli jsem vás (nechtě, opravdu) popudil: určitě to lze přičíst mé mužské nedostatečnosti a omezenosti. Nebo také tomu, že my, pánové, jsouce zmatečně nazýváni silnějším pohlavím, většinou vytrháváme tyhle shnilé trámy, vykopáváme plesnivé podlahy nebo podřezáváme ty vlhké kameny jaksi vlastníma rukama…

O plotech a hradbách
Další pověra, která mě dnes napadá: dům musím oplotit, jinak se v něm nebudu cítit bezpečně. Vždycky mě zaskočí, když klient, i velmi světaznalý, ba pobývající v životě na několika kontinentech, si v posledku koupí pozemek v Čechách – a požaduje svůj dům ohradit plotem velmi bytelným. V Americe, Švédsku nebo v Holandsku, odkud se vrátil, nic podobného neviděl, to se přizná, ale tady?
Šaňo Žabka, vulgo Tříprsťák, původním povoláním recidivista, k tomu říká: „Žáden plot, mi, boha jeho, v životě němože zdržať, iba ma namosúrí…“ Pak si sem přidáme cedulku s nápisem Jak přelezeš plot, bude z tebe šrot a s obrázkem rotvajlera cenícího zuby... Když pak tato bestie náhodou opravdu pocuchá pošťačku nebo zástupce starosty, můžeme si odsedět pár měsíců za plotem ještě solidnějším.
Ale vážně: proč i racionálně myslící člověk trvá na plotu? Vždyť jeho bezpečnostní význam je evidentním mýtem… Přiznejme si: nám Čechům většinou prostě dělá dobře, vidíme-li svých osm či dvanáct arů pěkně vytnutých ze zemského povrchu. Plot nemusí chránit, hlavně když vyznačuje. Jen bychom si to měli umět přiznat. A také ale respektovat cizí pozemek, i když oplocen není.

O kvalitním bydlení vůbec
Pro dnešek poslední pověra: bydlení na „dobré adrese“ je jen reklamní slogan developerských kanceláří, většinou bez reálného významu. Nuže, tohle dnes už většinou pravda není. A to je dobrá zpráva. Nemohu být konkrétní – těch žádostí o omluvu, ba žalob, mráz mi brouzdá mezi lopatkami! Kdo má ale oči, aby viděly, vidí.
Jsou nové obytné čtvrti, které stavební úřad neuhlídal, protože hlídal spíše regulativy (viz výše), developer si z důvodu vlastního zisku nestanovil žádná omezení a většina domů nezapře katalogovou produkci. Nové stromy neprospívají, protože o ně nikdo nepečuje, a po ulici vítr honí prach a igelitové pytlíky. A tak blízkost přírodního zázraku typu Niagarských vodopádů, která sem lákala první pionýry, je vlastně to jediné, co tu reálně existuje. To ovšem samo o sobě ještě „dobrou adresu“ nedělá.
Jinde naopak. Původní nevzhledná lokalita, ba třeba zavezená skládka, je dnes potěchou pro oko i duši. Cítíme tu ve vzduchu povznášivou atmosféru uměřeného středostavovského standardu, pevnou ruku a citlivého ducha tvůrců tohoto prostředí. A pro ty z nás, kterým dělá větší radost dobrý, vkusný dům či uklizená ulice se stromořadím, než to, že vedle bydlí vítězka televizní reality show Vyvalení, může být skutečným bydlením na dobré adrese právě tohle někdejší neutěšené řepkové pole…