Daň z uhlíku je lepší než emisní povolenky

Evropská unie v rámci Kjótského protokolu o snižování emisí skleníkových plynů uvedla v roce 2005 do praxe systém povolenek "cap-and-trade", v němž je pro průmysl omezeno množství emisí a firmám jsou přidělována obchodovatelná práva vypouštět oxid uhličitý. Světoví politici se nyní dohadují, jak dál po roce 2012, kdy končí platnost protokolu.

Podle Economistu působí systém povolenek zbytečné ekonomické škody, protože jejich ceny často prudce kolísají. Dokládají to zkušenosti s dosavadním vývojem evropského trhu povolenek na CO2 i trhu s povolenkami na emise oxidu siřičitého, který funguje od poloviny 90. let v USA.

Například cena emise CO2 v EU po zavedení trhu v roce 2005 nejprve vystoupila až nad 30 eur (zhruba 855 korun) za tunu, poté ale klesla až téměř na nulu. Nyní ceny povolenek opět stoupají v souvislosti s přípravou na druhou fázi trhu od příštího roku. V USA ceny povolenek na CO2 kolísaly o více než 40 procent ročně. Vzhledem k důležitosti uhlíku pro ekonomiku - emise CO2 jsou spojeny s většinou lidské činnosti - by takové výkyvy mohly mít závažný rušivý vliv na všechno od investic do energetiky přes inflaci po spotřební výdaje.

Extrémní kolísání cen může také odradit od investování do ekologických technologií, píše Economist. Zatímco daň by stanovila jasnou dolní mez ceny uhlíku, a tím určila minimální návratnost investic do inovací, v systému povolenek by naopak vynález, jenž snižuje náklady omezování emisí, mohl srazit cenu povolenek dolů, a tím snížit výnosy investorů. V důsledku by to znamenalo nižší motivace pro investice do inovací, a tím pádem méně takových investic. Právě odstranění takové nejistoty je podle Economistu hlavní výhodou uhlíkové daně.

Někteří zastánci systému cap-and-trade proto navrhují stanovit pro ceny povolenek krajní hranice. Minulý týden představil americký senátor Jeff Bingaman návrh zákona, který by v USA zaváděl mandatorní limit emisí a obchodovatelné povolenky, avšak zahrnoval by "bezpečnostní záklopku" bránící zbytečným ekonomickým škodám - v případě, že by cena uhlíku na trhu stoupla nad stanovenou mez, rozdělila by vláda za tuto cenu neomezený objem povolenek. Podle Economistu je to ale již prakticky totéž jako uhlíková daň.

Daň je podle týdeníku efektivnější než povolenky, protože umožňuje lépe zvládat nejistoty, jež kontrolu uhlíku obklopují. V ekonomické teorii má snižování emisí smysl maximálně jen do úrovně, kdy se náklad redukce emisí vyrovná společenskému výnosu z tohoto snižování. Tyto hodnoty ale nejsou v reálu přesně známy, takže špatné stanovení množství povolenek by znamenalo zafixování neadekvátně nízké či vysoké ceny na dlouhou dobu s vážnými dopady na ekonomiku. Proto je podle Economistu lepší daň; tu je totiž možné pružně upravovat podle skutečného vývoje.

Třetí výhodou daně je to, že přináší příjmy, jež pak vlády mohou využít ke snížení daní, které škodí ekonomice, například z práce nebo kapitálu. Popřípadě mohou z výnosů kompenzovat ty, na něž dolehne nucené snižování emisí nejtvrději, to znamená chudé, kteří budou disproporčně více než ostatní postiženi růstem energetických nákladů.

I zde se systémy povolenek začínají blížit daňovému systému. Až dosud se v EU povolenky rozdávaly zdarma, nyní se ale objevily návrhy rozdělovat je firmám za peníze, například formou aukcí.

Otázka je, proč jsou politici tak málo ochotni zavést daň, jestliže systémy povolenek směřují k tomu, že se budou podobat dani z uhlíku. Důvodem je podle týdeníků paradoxně komplikovanost a neprůhlednost systému povolenek; díky ní mohou politici lidem tvrdit, že daně je poškodí více než limity na emise. Pravda je podle Economistu ovšem taková, že náklad povolenek na CO2 zaplatí spotřebitel úplně stejně, jako kdyby platil náklad daně.

Díky neprůhlednosti povolenek také politici mohou distribucí povolenek vycházet vstříc velkým a politicky vlivným emitentům, například energetickým skupinám. Bohaté země také mohou pomáhat chudým ke snižování emisí, aniž by to vlády něco stálo, protože všechno opět v rámci neprůhledného systému zaplatí spotřebitelé. Firmám přitom systém umožňuje řadu manipulací, zejména právě v transakcích s rozvojovými zeměmi. Podle Economistu tak je systém povolenek, přestože je objektivně horší, mnohem snadnější prosadit než daň.

Návrh na zavedení daně z uhlíku, svázané ovšem s vývojem teploty, přišel minulý měsíc z nečekané strany. Ekonom Ross McKitrick je přesvědčen, že jeho koncepce nazvaná T3, by mohla získat podporu obou stran nynější debaty o globálních změnách klimatu. Daň automaticky upravovaná podle teploty klíčové pro vývoj klimatu by poměřovala modely klimatologů praxí, přiměla soukromý sektor brát ohled na budoucí vývoj klimatu a investovat do nezávislých a co možná nejspolehlivějších odhadů budoucí teploty.