Důchodovému systému hrozí krach

Řešení na odvrácení krachu penzijního systému existují podle odborníků pouze tři: reálné zvyšování věku odchodu do důchodu, zvyšování sociálního pojištění (tj. odvodů z mezd) nebo zavedení fondového systému. Do penze se teoreticky odchází o trochu později než před několika lety už dnes: podle zákona z roku 1995 by měl věk odchodu do důchodu stoupnout u mužů každý rok o dva měsíce, u žen o čtyři. Praxe je však zcela jiná: zatímco v roce 1996 odešlo do předčasného důchodu 11 tisíc lidí, v roce 1999 to již bylo 58 tisíc, tedy více než polovina všech nových důchodců.

Penze, ne chudobinec

Připravovaná vládní reforma důchodového zákona proto počítá s doživotním bonusem pro ty, kteří svůj odchod do penze naopak odloží, poslanec Stanislav Volák (US) však tvrdí: "To nestačí. Stejným způsobem - tedy výrazným a nevratným krácením důchodů - by měly být sankcionovány i předčasné odchody." Cílem je dosáhnout hranice pětašedesáti let do roku 2014 - počet důchodců by se tak do roku 2010 udržoval přibližně na dnešní hranici a jeho další vzestup by byl jen velmi pozvolný.

Nakolik je vážná situace v systému penzí, lze dokumentovat následujícím údajem: pokud by lidé odcházeli do penze ve stejném věku jako dnes za nezměněných ostatních podmínek, klesl by do roku 2030 průměrný důchod z dnešních třiačtyřiceti procent původního platu na pouhých třicet. "Posílali bychom seniory do chudobinců," pojmenoval hrozící situaci Volák. Zamýšlenému fondovému systému, založenému na povinném spoření, hrozí jiná nebezpečí. Zatímco průběžné financování je přímo závislé na demografickém vývoji (a jeho problémy také pramení ze stárnutí české populace), povinné spoření potřebuje stabilní ekonomické prostředí. Riziko pro něj představuje vysoká inflace, pokles ekonomické výkonnosti a nestabilní kapitálový trh. Hlavním kamenem úrazu jsou však počáteční náklady.

I přechod na tzv. dvoupilířový systém (část důchodu nadále hrazena z průběžného financování, část z povinného spoření) by si během následujících několika desetiletí vyžádal náklady minimálně ve výši padesáti miliard korun ročně. Současným penzistům, itěm, kteří si vzhledem ke svému věku již našetřit nestačí, by totiž musel být důchod i nadále vyplácen z průběžného systému. Do něj by ale rok od roku proudilo méně peněz, protože předepsané odvody by musely klesnout z dnešních šestadvaceti na patnáct až devatenáct procent z hrubé mzdy. Ministr financí Pavel Mertlík navíc zdůrazňuje: "Pokud přikážeme občanům povinně spořit, musí stát za jejich úspory převzít plnou garanci, a to je pro nás nepřijatelné." Podle Voláka by však dotyčný fond musel být státní. Stát by pak také řešil, jakým způsobem lze bezpečně investovat.