Inflace láme maastrichtskou mez

Počáteční euforii evropských vývozců z oslabování eura střídají obavy, zda se dále udrží fakticky neinflační vývoj jedenáctky.

Je euro skutečně tou pravou měnou, již si představovali její tvůrci při podpisu maastrichtských ujednání? Anebo se celý projekt ocitl ve slepé uličce, ať už pro lepší stav amerického hospodářství, anebo proto, že byl od počátku špatný?

Tyto otázky i včera hýbaly hospodářskými kruhy v eurozóně i mimo ni. Na tapetě je především Evropská centrální banka a její šéf, Nizozemec Willem Duisenberg, že nechali padnout euro od jeho vzniku už o plnou třetinu. Západoevropští exportéři si podobný vývoj pochvalují a spokojenost dokládají rostoucími vývozy na dolarové trhy.

Letošní prudký vzestup cen ropy, která se platí v dolarech, vrátil míč na evropskou stranu hřiště. Národohospodáři přitom dávno varovali, a na jejich slova, jak se zdá, už došlo: Inflace v posledních měsících stoupá a v některých zemích už překročila referenční hranici tří procent stanovenou v Maastrichtu.

Přesto frankfurtští bankéři zachovávají klid a trousí uklidňující nebo dokonce optimistické fráze. Obdobně se o euru vyslovují také zámořští finančníci, pro které znamená evropská integrace mj. šanci snáz se prosazovat najednou na jednom, daleko větším trhu.

Otázkou zůstává, kam až bude euro klesat, nebo obráceně, jak dlouho a jak silný bude dolar. Zapomenuty jsou doby, kdy si "předeurová" Evropa stěžovala na příliš vysoký kurs 1,4 marky za dolar. Za reálný se tehdy považoval poměr 1,8 ku jedné, nynější 2,3 DEM za dolar už představuje daleko víc podbízení americké síle než sebevědomí proklamované při spuštění společné měny.

Případný Duisenbergův odchod, o kterém se ve frankfurtské centrále banky nyní spekuluje, problém slábnutí eura nevyřeší. Společné intervence účastnických zemí mohou mít jen dočasný účinek. A tak se dá předpokládat, že společná měna bude dále klesat, byť i pomalejším tempem.

Obavy řadových občanů z budoucího života s eurem, které za necelých patnáct měsíců vystřídá národní měny v jedenácti zemích, chápe evropský komisař Pedro Solbes. Utěšuje však, že současný vývoj je jen opakováním vln na finančních trzích; po pádu vždy následoval vzestup. Navíc "přes depreciaci eura není třeba přehlížet to, čeho se podařilo za necelé dva roky dosáhnout - makroekonomické stability a obrovského pokroku při formování integrovaného finančního trhu. Na euro musíme hledět z širší perspektivy. Poprvé po dlouhé době dosáhla Evropská unie vysokého hospodářského růstu bez zvýšení inflace," upozorňuje Solbes.

Přes proklamované přednosti eura a optimismus Bruselu a Frankfurtu zatím investoři euru příliš nedůvěřují. Pomoci by společné měně mohlo řízené zpomalování amerického růstu (tzv. měkké přistání) i opatření Evropské centrální banky a případně i americké ústřední banky (Fed) na oslabení dolaru.