Letos žádné babí léto

Vzápětí propad kurzu eura vůči dolaru a jenu umocnil růst cen pohonných hmot vyvolaných zdražováním ropy. Západní Evropa se ocitla v paralýze - protestující dopravci zablokovali silnice, rafinerie, čerpací stanice napřed ve Francii, pak v Británii, Belgii, Německu, Španělsku i Švédsku.

Nejednotná reakce

Neschopnost členských států využít existujících nástrojů EU a najít na tento společný problém adekvátní odpověď rozčarovala nejednoho stoupence evropské integrace. Vlády reagovaly roztříštěně, každá jinak. Francie a Nizozemsko snížily spotřební daň z pohonných hmot, ačkoli bylo v podstatě domluveno, že tudy cesta nevede. Další naslibovali dopravcům pomoc, která okamžitě vyvolala podezření Evropské komise střežící zásady obsažené v základní smlouvě.

Ministři dopravy se sešli, až když bylo pozdě, a stejně se na ničem nedohodli. Ministři financí dumali, zda by se nemělo koordinovaně použít strategických zásob ropy, které každá země musí podle předpisů EU mít na 90 dní, ale ani z tohoto mraku nepršelo. Intenzivně se jednalo se zeměmi OPEC, které nakonec poněkud zvýšily těžbu, ceny mírně klesly, Evropská centrální banka a národní banky včetně americké intervenovaly ve prospěch eura, jež se trochu pochlapilo. Krize byla zažehnána - zůstalo z ní ovšem poučení, že EU musí urychleně hledat cesty diverzifikace energetických zdrojů, na což v posledních letech pozapomněla.

Nejde jen o euro

Dalším silným momentem, rovněž destabilizujícím, bylo dánské "NE" v referendu o přijetí jednotné měny. Ačkoli ho většina vysokých představitelů bagatelizovala, otřáslo soudržností Unie a prohloubilo obavy, že je zaděláno na rozdělení společenství do dvou skupin - "tvrdého jádra", jež bude pokračovat v integraci, a vlažnějších států, jimž stačí to, co mají.

Odtud už je jen krůček k pokračující debatě o budoucnosti Evropské unie. Tu oživilo schválení Charty základních práv, na níž od jara pracoval tzv. konvent složený z poslanců Evropského parlamentu, národních parlamentů, představitelů vlád členských zemí i Evropské komise. Bezprecedentní dokument obsahuje nakonec také celou řadu ekonomických a sociálních práv, ovšem výměnou za to, že alespoň prozatím se nestane právně závazným, nebude tedy začleněn do budoucí Smlouvy o EU.

Svou troškou do mlýna přispěl předseda Evropské komise Romano Prodi, který v projevu považovaném za nejlepší v jeho ročním působení poslal k čertu propagátory "mezivládní" metody řízení a rozvoje EU a vyslovil se jednoznačně pro nadnárodní přístup, jenž by měl být zárukou rovnováhy, spravedlnosti a demokracie. Velké členské státy, které vesměs prosazují umocňování úlohy Evropské rady (summitů EU), se tvářily kysele.

Všichni se, aspoň veřejně, ovšem shodovali v tom, že je sice potřeba debatovat, jak se bude "evropská konstrukce" vyvíjet v budoucnu, zdaleka nejdůležitější je však ukončit práci "mezivládní konference", která se zabývá reformou institucí unie, aby mohly fungovat při 20 a více členech. Komisaři, ministři i politologové poukazovali stále naléhavěji na to, že pokud nebude novela Smlouvy o EU na prosincovém summitu v Nice dokončena, hrozí Unii vážná politická a psychologická krize.

Francouzský ministr pro evropské záležitosti Pierre Moscovici všude opakoval, že jeho země, momentálně předseda EU, pro to udělá všechno. Nehodlá však přistoupit na jakoukoli smlouvu, ale jedině na kvalitní výsledek. "Lepší je nemít smlouvu žádnou než špatnou," opakoval. Přiznával zároveň, že se nedaří nacházet kompromisy ohledně ani jednoho z bodů, jež jsou na pořadu - složení Evropské komise, rozdělení hlasů mezi státy v Radě ministrů, více rozhodování kvalifikovanou většinou, možnost tzv. zesílené spolupráce, kdy by skupina zemí mohla dělat v rámci EU něco, co ostatní nechtějí.

K těmto hlavolamům přibyl ještě další, tzv. rakouský. Státy EU využily dobrozdání trojice "moudrých mužů" jmenovaných Evropským soudem pro lidská práva a zrušily politické sankce proti Rakousku, aniž jimi za sedm měsíců dosáhly jakékoli změny ve složení vídeňské vlády nebo v politice Strany svobodných (FPÖ) Jörga Haidera. Komise proto navrhla, aby příští smlouva obsahovala článek, který by umožňoval činit preventivní kroky vůči členské zemi, kde hrozí porušení zásad, na nichž je EU založena. Pokud by se někdy rakouská zkušenost kdekoli opakovala, mohla by unie postupovat jako celek, nebylo by tedy nutné vydávat sankce za bilaterální.

ČR-Brusel: oblačno až zataženo

Do České republiky se hned zkraje pustil Evropský parlament, když schválil naléhavou rezoluci odsuzující chystané spuštění jaderné elektrárny Temelín a požadující, aby byly napřed provedeny studie dopadu jejího provozu na životní prostředí. Rakouští poslanci, kteří ji prosadili, nechtěli slyšet žádné argumenty. Po bruselských úřadovnách několik dní pobíhal hornorakouský hejtman Pühringer, podle něhož lze Čechy přimět k zastavení Temelína "jedině prostřednictvím Bruselu". Dostalo se mu ovšem standardní odpovědi, že Temelín nepatří mezi elektrárny sovětského typu, jež EU považuje za nebezpečné.

Výroční hodnotící zpráva o České republice, jež bude zveřejněna 8. listopadu, se tedy zřejmě k Temelínu nijak ošklivě nevyjádří. Evropská komise naznačila její tón v pozici vůči ČR před zasedáním Rady přidružení EU-ČR, na které přijel ministr Jan Kavan. Vyplývá z ní dojem celkového vyjasňování, stále lepšího plnění politických i ekonomických kritérií přijetí do EU. Z nedostatků přežívají trvalky - nevýkonná a nereformovaná státní správa, těžkopádná justice, vysoká zločinnost a korupce.

Budoucí přistoupení zemí ze střední a východní Evropy se od začátku nové sezóny začalo pomalu stávat hlavním "hitem" bruselského světa a bude jím ještě víc, jakmile se povede revidovat smlouvu. Názorně to prokázaly reakce na nešťastný výrok komisaře Güntera Verheugena, který listu Süddeutsche Zeitung řekl, že by bylo dobře, kdyby se v Německu o přijetí nových členů konalo referendum. Skoro všechny vlády vyjadřovaly pobouření a oddanost procesu bez dalších překážek. Sám Prodi musel Verheugena hájit před rozezleným Evropským parlamentem. Vyložil, že východní rozšíření zůstává pro Evropskou komisi tím nejdůležitějším a nejnaléhavějším úkolem, velkou šancí i historickou povinností.