Populismem k deficitnímu rozpočtu

Státní rozpočet je plán hospodaření státu pomocí kterého jsou přerozdělovány příjmy státu. Základní funkcí státního rozpočtu je tedy redistribuce národního důchodu související s plněním politických, ekonomických a sociálních úkolů státu. Návrh státního rozpočtu obsahující předpokládané příjmy a výdaje sestavuje ministerstvo financí ČR v součinnosti se správci kapitol, územními samosprávnými celky a státními fondy. Při sestavování se vychází z výsledků hospodaření státu v uplynulém rozpočtovém období, ze záměrů a cílů hospodářské politiky státu, z předpokládaného ekonomického vývoje národního hospodářství a podobně. Návrh zákona o státním rozpočtu předkládá ministerstvo financí ke schválení vládě ČR

Mohou nastat tyto rozpočtové případy:

• deficitní rozpočet - výdaje jsou vyšší než příjmy
• vyrovnaný rozpočet - výdaje se rovnají příjmům
• přebytkový rozpočet - příjmy jsou vyšší než výdaje

Do roku 1996 měla Česká republika rozpočet většinou vyrovnaný, přebytkový nebo mírně deficitní. Tehdy se se dokonce uvažovalo o zákonu, kde by byl vyrovnaný státní rozpočet zakotven. Od roku 1997 však deficity státního rozpočtu začaly postupně narůstat, až na 109 miliard korun v roce 2003. Rozpočtový deficit je možno řešit zvýšením daní, krácením veřejných výdajů, využitím prostředků z privatizace, dluhovým financováním (prodejem vládních obligací jak doma, tak i v zahraníčí), emisním financováním a kombinací uvedených možností. Nejvážnějšími důsledky veřejného dluhu je ztráta efektivnosti ze zdanění, nahrazování kapitálu veřejným dluhem, zvyšování inflace a deformace importu v důsledku zahraniční zadluženosti.

Populismus vlád a nízký státní dluh vedly k deficitu rozpočtu

Ptáte se, proč vlastně začaly po roce 1996 vlády více utrácet a jestli to bylo nutné? Důvodem byla relativně nízká výchozí úroveň státního dluhu. Česká republika začínala ekonomickou transformaci v roce 1990 s prakticky nulovým státním dluhem a díky politice tehdejší vlády byl tento dluh ještě v roce 1996 velmi nízký. Pozdější vlády si tedy řekly, že by se toho dalo využít ve prospěch zvýšení vlastních volebních preferencí a začaly zvyšovat některé výdaje a zároveň snižovat daně. Tato opatření však logicky vedla k tomu, že se deficit státního rozpočtu začal pomalu zvyšovat a spolu s ním začal narůstat i státní dluh. Naopak “utahování opasků“, o kterém jsme tak často slýchali za vlád nynějšího prezidenta Václava Klause bývá vždy nepopulární a žádná z pozdějších vlád již k tomuto kroku odvahu nenalezla, spíše naopak.

Na druhou stranu není divu, výše zmíněná odvaha se totiž nehledá zrovna snadno. Dobrým příkladem je  Slovensko, kde tamní vláda před pár lety vláda odvahu k důlěžitým reformám nalezla, ale stálo ji to úspěch v následujících volbách. Nicméně i díky těmto reformám se dnes Slovensko může pyšnit jedním z nejvyšších růstů HDP v Evropě. Podobné je to i u nás, když loni naše vláda určité reformní kroky, které by měly (přestože jsou relativně vlídné) stav české ekonomiky a s nim i deficit státního rozpočtu zlepšit, provedla. Nicméně hned od začátku letošního roku se na ni valí kritika ze všech stran a už se to konkrétně projevilo i na volebních preferencích. Příjemná opatření, ať už snižování daní nebo zvyšování výdajů rozpočtu se totiž veřejnosti oznamují daleko snadněji a především je lze použít v politickém volebním cyklu. Ostatně ještě bychom měli mít v živé paměti situaci před volbami v roce 2006, kdy naši politici populismu zcela podlehli a souhlasili se zvýšením různých sociálních výdajů, které je dnes obtížné vrátit alespoň na původní výši (každý takový krok je veřejností kritizován). Přitom i tehdejší ministr financí, Bohuslav Sobotka přiznal, že tyto výdaje jsou neodůvodněné a mohou způsobit problémy.

Nepromarněme svou šanci na vyrovnaný rozpočet

Deficitní rozpočet však není na místě především nyní, kdy česká ekonomika roste rekordním tempem. V dobách kdy se daří by se totiž namísto dalšího zadlužování země, měli spíše “vymetat kostlivci ze skříní“ a státní dluh by se naopak měl snižovat. Pokud nedokážeme sestavit vyrovnaný rozpočet nyní, pak v dobách, kdy HDP poroste polovičním tempem, se nám bude vyrovnaný rozpočet sestavovat podstatně hůře. Dosáhnout vyrovnaného rozpočtu však nebude možné bez zásadnějších reforem, a to především na výdajové stránce státního rozpočtu. Nynější vláda nebo ta následující bude chtě nechtě muset ve svých reformách, které by zabrzdily automatické zvyšování mandatorních výdajů, ještě přitvrdit. Bohužel tyto reformy budou “bolet“. A právě proto, že budou bolest, jsou neustále odkládány. Dobrým příkladem je i důchodová reforma, která by v dlouhodobém horizontu měla vést k výrazným úsporám. Přestože schvalování výše zmíněných reforem (především té důchodové) v jakékoliv podobě i jejich pozdější zavádění bude provázeno značnou kritikou a nevolí opozice i veřejnosti, jednou nám za ni naši potomci poděkují.