Úvaha o daních

Protože politické síly jsou u nás poměrně vyrovnané, výměna kapitánů českého plavidla nestáčí kormidlo zcela na tu či onu stranu, nýbrž jen trochu s ním hýbe doleva nebo doprava. Když byli u moci liberálové, daňová kvóta ročně o jedno procento klesala. Tento trend se nyní zastavil, a pokud by na vládním můstku zůstala sociální demokracie, rychle by se asi obrátil. Je ovšem otázkou, co podstatného by se změnilo v užití vládního balíku peněz. Protože povinné výdaje dosahují až čtyř pětin rozdělovaného rozpočtu, stát nakonec může jen málo nadělovat občanům podle svého uvážení. Jejich podporu však potřebuje. Hodnocení daní kupodivu méně záleží na jejich výši a více na typu společnosti. V liberálních USA, kde je fiskální zatížení nejnižší, jsou daně beztak hodnoceny jako vysoké, a naopak v sociálním Švédsku, kde jsou daně v porovnání s USA téměř dvojnásobné, jsou pokládány za přijatelné. Překvapivý je kontrast obou zemí, pokud jde o podporu progresivity daní. V USA má vyšší zdanění bohatších jen malou oporu, přestože jde o zemi s příkrými rozdíly. Naproti tomu ve Švédsku, kde je příjmová nerovnost nejmenší, se občané vyslovují pro větší progresivitu. Podobně jako Švédové jsou naši občané s daněmi vcelku smířeni, bohužel však na rozdíl od nich méně informovaní. Také strmější progresivita nachází u nás větší podporu než v Maďarsku a Polsku, kde jsou přitom sociální rozdíly větší. Postoje našich občanů jako by tedy nahrávaly socialistickým záměrům zvýšit daně, hlavně pak - jak jinak? - bohatým. Navíc se argumentuje tím, že v řadě zemí se vybírá od občanů více než u nás. Tady se však musíme podívat i na druhou stranu věci. Od sociálně velkorysého Švédska, kde stát přerozděluje 60 procent národního produktu (u nás něco přes 40 procent), se lišíme v řadě dalších ohledů. Nejde jen o rozdíly v ekonomické výkonnosti, ale také ve výkonnosti veřejných služeb, které jsou zcela zásadní. Kromě toho ve Švédsku je téměř 40 procent daní "viditelných", tedy jde o daně z příjmu a majetku. U nás činí uvedený podíl pouhých 15 procent, přičemž největší podíl (44 procent) naopak činí platby sociálního a zdravotního pojištění. Diskuse o daních může přispět k tomu, aby se naše společnost rychleji probudila z daňového nevědomí. Lidé u nás podhodnocují existující daňové zatížení. Vyslovují se pro tvrdší zdanění bohatých, ale přitom navrhují zvýšení na úroveň, která nedosahuje ani platných sazeb. Krystalizace daňového vědomí odpovídající demokratické společnosti jistě potřebuje svůj čas. Úvahy je také třeba vymanit z ideologických klišé založených na utkvělém vidění jen jedné strany mince. Nedávné připomenutí dne daňové svobody 7. června, od něhož průměrný občan přestává vydělávat na stát, bylo jistě výstižným symbolem mohutnosti státního penězovodu. Věc však má také druhou stranu: důležité je přece i to, co za své daně lidé od státu dostávají. Hmatatelnost výsledků přerozdělování je stejně důležitá jako jeho rozsah. Ve Švédsku jsou vysoké daně legitimizovány štědrou nabídkou státních služeb v oblasti vzdělání, bydlení a rodiny (přesto se tu daně bohatým v minulých letech snížily). Tony Blair svým voličům slíbil "chytřejší a podnikavější stát", který prý bude lépe hospodařit s daňovými penězi a za stejné prostředky poskytne širší paletu služeb pro občana (a navíc ještě navrhuje daňové úlevy ve prospěch rodin s dětmi). U nás však rostoucí zatěžování občanů doprovázené chabým výkonem státních institucí může vést k opětovnému vnímání daní (dávám, abys dal) jako berní (bereš, abys utratil) a státu jako nepřítele. Škrtící smyčka mandatorních výdajů se musí uvolnit, aby se stát mohl zaměřit na dlouhodobé zájmy země - budování důvěryhodných institucí právního státu, tvorbu lidského kapitálu pro výkonnou ekonomiku a péči o kulturní prostředí života. Stane se tak jedině, když politické strany překročí čtyřletý volební horizont a budou stavět moudrý, nikoli chytrácký stát.