Lisabonská smlouva: Jak dál?

Téma týdne: Předsednictví ČR v Radě EU

Přes jasně deklarované priority a tudíž určité směřování budoucího českého předsednictví v Radě Evropské unie, bude muset česká diplomacie řešit i otázku pokračování reformních procesů v rámci Evropské unie. Sedmadvacítka členských zemí nyní stojí před otázkou co dál s Lisabonskou smlouvou. Smlouvou, jenž měla být určitou náhradou za Smlouvu o ústavě pro Evropu.

Evropská ústava

Evropská unie, ve své dnešní podobě, funguje na systému mezinárodních smluv. Systému který je značně složitý a pro občany EU nesrozumitelný. Zejména z důvodu zjednodušení tohoto spletitého smluvního systému a přiblížení Evropské unie více jejím občanům vzešly snahy o vytvoření jediného, vše zastřešujícího dokumentu. Dokumentu o kterém se hovořilo jako o budoucí evropské ústavě, a to byl možná kámen úrazu. Pojem ústava je tradičně spojen s vymezením určitého státu a je tudíž pochopitelné, že takové označení je poměrně citlivou záležitostí i přesto, že s touto smlouvou nebyly spojeny tak rozsáhlé změny EU jako například s Maastrichtskou smlouvou. Osud tohoto dokumentu byl však zpečetěn po výsledcích francouzského a nizozemského referenda. Občané těchto zemích vyslali Evropě jasný signál ve formě “NE“ této smlouvě a evropské diplomatické špičky musely začít řešit, v nově nastalé situaci, jak dál směřovat budoucnost Evropské unie.

Nový název, nová smlouva?

Východiskem z této patové situace měla být nová smlouva, reformující stávající uspořádání, ale nikoliv s ambicí stát se ústavou pro Evropu. V této smlouvě byly i vypuštěny zmínky o společných symbolech Evropské unie, tj. hymně, vlajce, mottu, jednotné měně a evropském dnu. Její součástí taktéž není Listina základních práv a svobod i když je v ní obsažena odvolávka na tuto problematiku. Byl rovněž změněn název tak, aby smlouva s podtitulem ústavní nevzbuzovala, tak jako ta předchozí, dojem přílišného zásahu do suverenity členských zemí. Nicméně jádro Lisabonské smlouvy zůstává stejné jako u Smlouvy o ústavě pro Evropu, což je ale s ohledem na nutnost určitých reforem logické.

Ztratíme svého eurokomisaře?

Přestože Lisabonská smlouva přináší komplexní reformu Evropské unie, neprohlubuje integrační proces do takového rozměru jako například Maastrichtská smlouva s myšlenkou zavedení jednotné měny. Jednou z největších novinek, kterou přináší je zavedení právní subjektivity Evropské unie. V současné době totiž subjektivitou disponují „pouze“ Evropská společenství a nikoliv EU jako taková i když EU zahrnuje širší spektrum úkolů než Společenství. Za největší novinku je však považováno zmenšení počtu komisařů v Evropské komisi na 2/3 počtu členských zemí. Přestal by tak platit princip podle kterého má každá členská země jednoho eurokomisaře.

Předností této smlouvy je, že jasně vymezuje pravomoci Unie na výlučné pravomoci EU, pravomoci sdílené s členskými státy a opatření, která mají pouze doplňkový charakter a jejichž jádro zůstává v kompetenci členských zemí. Zůstává zachován princip, že veškerými pravomocemi disponují členské země a EU pouze těmi, které ji země svěří. Smlouva dále například rozšiřuje pravomoci Evropského parlamentu.

Některé konfliktní oblasti byly vypuštěny, jiné však ve smlouvě zůstávají. Je pravdou, že v řadě oblastí jde Lisabonská smlouva poměrně daleko, zároveň je však třeba si uvědomit, že Evropská unie je nyní společenstvím 27 zemí a aby mohla fungovat určitým způsobem jsou jisté změny nevyhnutelné.

Irské „ne“ a jak dál?

Do současnosti byla Lisabonská smlouva schválena celkem 21 z 27 členských zemí. Jednadvacátou zemí se stalo Nizozemí, kde tamní parlament vyslovil s dokumentem souhlas 8. července. Ratifikační proces pokračuje, nicméně situace je komplikovaná z důvodů irského odmítnutí této smlouvy v referendu. Obdobná situace nastala již při referendu o přijetí Smlouvy z Nice, kterou Irové schválili ve všelidovém hlasování až napodruhé. Podle irské ústavy musí být každá mezinárodní smlouva schválena v referendu. Lisabonská smlouva tak může být přijata jedině až po kladném výsledku v referendu. Změna irské ústavy se dá jen stěží očekávat a je tudíž otázkou zda-li se bude referendum opakovat (jako v případě Niceské smlouvy), či se členské země dohodnou na rozdělení smlouvy na dílčí části a nechají Iry znovu hlasovat pouze o redukované verzi smlouvy tak, jak tomu bylo například v případě Dánska a Maastrichtské smlouvy.

Jako předsednická země bude muset Česká republika řešit i tuto diplomaticky zapeklitou otázku. Je to šance dokázat ostatním zemím, že naše země umí brát ohledy nejen na naše zájmy, ale je schopná řešit tento problém konstruktivně.