Odpovědnost za škody (zaměstnavatel zaměstnanci)

Problematika odpovědnosti a náhrady škody je jednou z nejsložitějších oblastí práva  a v pracovním právu tento fakt samozřejmě platí též. Právní úprava odpovědnosti a náhrady škody je obsažena v ustanoveních § 170-206 ZP a § 25-37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je,  na rozdíl od odpovědnosti zaměstnance za škodu, založena na objektivním principu. To znamená, že se nezkoumá zavinění zaměstnavatele. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímě souvislosti s ním, porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Zaměstnavatel též odpovídá zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením pracovních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. 

Zaměstnavatel však neodpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla na dopravním prostředku, kterého zaměstnanec použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez zaměstnavatelova souhlasu. Jestliže zaměstnavatel prokáže, že se na zavinění škody podílel taky zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí.
V zásadě platí, že se zaměstnanci hradí skuteční škoda. Ovšem v případě, že škoda byla způsobena úmyslně, může zaměstnanec požadovat i jinou škodu, neboli ušlý zisk.

V zákoníku práce jsou též upraveny, kromě již výše zmíněné obecné odpovědnosti zaměstnavatele, i zvláštní druhy odpovědnosti. Jde o odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, odpovědnost za škodu na odložených věcech a odpovědnost při odvrácení škody.