Máme se bát OPEC?

Za poslední půlrok jsme byli svědky velmi bouřlivého vývoje ceny ropy. V lednu se obchodoval barel pod 100 dolary, v červenci pak byla ropa téměř o 50 % dražší a v současnosti jsme už zhruba zase v lednových cenách. OPEC se rozhodl na cenový pokles reagovat snížením těžby o půl milionu barelů denně, což je přibližně 2% snížení.

Odběratelé ropy nemají svázané ruce

Idea je jasná, OPEC nechce další pokles tržeb z prodeje černého zlata, a tak aplikuje elementární ekonomickou poučku, když je něčeho málo, cena je vysoká. Pokračujeme-li v aplikaci stejně elementární ekonomické teorie, musíme organizaci OPEC prozradit, že trh si úplně nemyslí, že ropy je málo, cena zareagovala na omezení těžby jen velmi mírným nárůstem. OPEC se nevzdává, vypouští zprávy o tom, že doba, kdy dojde k dalšímu utažení kohoutků, nemusí být tak vzdálená. Mají se importéři ropy bát? Jsou vůbec umělá opatření vedoucí k růstu ceny tak účinná, jak se na první pohled zdá?

Nejsou. Alespoň v dlouhém období určitě ne. Dokonce si troufnu tvrdit, že z dlouhodobého hlediska mohou mít účinek přesně opačný.
Pokud cena ropy roste, znamená to, že existuje velká poptávka po této komoditě, ale také to znamená, že pro některé odběratele se stávají ropné produkty takřka neúnosným nákladem. Takový odběratel má pak 2 možnosti. Buď omezí/zruší produkci nebo začne hledat způsoby, jak náklady snížit. Obě varianty působí na omezení poptávky a zpětný pokles ceny. Druhá varianta pak navíc vede k tomu, že velcí ropní producenti, ale také ropa samotná, musí čelit čím dál větší konkurenci.

Bude se historie opakovat?

Že se nejedná pouze o poučky z ekonomické teorie, lze ilustrovat na historickém vývoji světové ekonomiky. 70. léta jsou známá také díky ropným šokům. V důsledku válek a v důsledku snížení těžby ropy v zemích OPEC o 5 % došlo k nárůstu cen z asi 2,5 dolarů za barel v roce 1973 na přibližně 30 dolarů v roce 1978. Zatímco vědci a politici tvořili katastrofické scénáře kolapsu světové ekonomiky nebo alespoň zemí, které ropu importují a zakládali organizace typu Římský klub, který měl varovat před vyčerpáním přírodních zdrojů, podniky zareagovaly nejracionálnějším způsobem. Dokázaly neuvěřitelným způsobem snížit energetickou náročnost svých stávajících výrob, najednou se jim totiž vyplatilo financovat si výzkum v této oblasti. A ti, kteří to nedokázali, přešli k výrobě takových komodit, kde ropné produkty byly jen dílčím zdrojem. Typickým příkladem je Japonsko. Navíc došlo k tomu, že se začalo těžit i v oblastech, kde se to při nízké ceně ropy nevyplatí, konkrétně třeba ve Velké Británii a v Norsku.

Pokud se cena ropy opět vyšplhá do nebeských výšin, můžeme předpokládat analogickou situaci. Dojde k omezení spotřeby ropných produktů. Čím dál častěji se hovoří například o nahrazování aut s klasickým pohonem za auta s alternativním pohonem. Zatím se to nevyplatí, ale… Stejně tak se začíná už dost nahlas hovořit o 100 miliardách tun ropy, které čekají na svou příležitost v ropných píscích.
Navíc, když se hodnotí politika OPEC, často se zapomíná, že jde o kartel. A definičním znakem kartelu je to, že jeho interní dohody se smluvním stranám vyplácí porušovat. OPEC nevyjímaje. Historie nám opět ukázala, že je-li cena ropy vysoká, někdo dohodnuté kvóty poruší, neboť si tak navýší tržby na úkor spoluhráčů a uspokojí tak nadměrnou poptávku. V poslední době byla takovou zemí nerespektující kvóty například Saudská Arábie.

Ropní šejkové nejsou všemocní

Z předchozího je jasné, že strach vyspělých zemí z toho, že jsou v rukou ropných šejků, je zbytečný. Ropa nedojde a OPEC vyspělý svět nezničí. Maximálně bude ropa tak drahá, že budeme holt využívat jiné, nám dosud třeba neznámé zdroje. Výhodu by mohl mít ten, který už nyní po očku pokukává, po něčem méně energeticky náročném nebo jinak energeticky náročném.