Byla jsem jako au-pair v Belgii

Chci Vám povědět o tom, jak jsem skončila v noci v Belgii bez peněz vyhozená na ulici!

V bláhové naději, že se mi v Belgii u hlídání dětí nemůže stát nic zlého, jsem se rozhodla na rok k práci au-pair. Přáci jsem si však nenašla přes jednu z Au-pair agentur, ale přes inzerát. To se mi stalo osudným.

Jen co jsem tam však dojela, čekalo mě velké překvapení. Kromě třech dětí, které jsem měla hlídat, mi k tomu najednou přibyli i tři psi a pět koček....Nu což, řekla jsem si. Zvířátka mám ráda, tak bude alespoň veselo. Ale ouha. Rodiče, u kterých jsem nastoupila, nebyli vůbec veselí...ba naopak...Měli utkvělou představu, že au-pair je určená jen na špinavou práci. Tak jsem kromě hlídání, oblékání a učení dětí a venčení zvířátek také uklízela pokoje, utírala prach, luxovala celý dům, šití, žehlení, zkrátka holka pro "úplně" všechno. Neustále mě volali z jedné práce do druhé a nechápali, že nestíhám. Perličkou bylo, že o víkendu přijela manželka z prvního maželství a přivezla si další děti :o) Tak to chodilo cca 14 hodin denně. Večer jsem pak padala únavou do postele v místnosti s 15° C a plesnivými zdmi.

Dozvěděla jsem se, že tam bylo již 7 slečen jako au-pair a všechny buď utekly nebo je paní domu vyhodila. Prý byly lenivé. Tehdy mi to začalo být divné. Milá dáma vstávala v 11 hodin, 3 hodiny denně byla v koupelně....a mě neustále říkala, že jsem lenivá. Začalo mi být pomalu jasné, proč si nebrala Au-pair z agentury ale přes inzeráty.

Šokem pro mě pak byla skutečnost, že mi odposlouchávali hovory a četli moje soukromé zprávy na internetu. Řekli mi to až ve chvíli, když z jednoho rozhovoru poznali, že se bavím s jedním kamarádem o tom, jak odejít legálně od rodiny, aniž bych porušila smlouvu. Řekli mi, že když se mi u nich nelíbí, tak mohu jít...byla 1 hodina v noci.

A jak to dopadlo? Zbalila jsem si svoje věci a do 20 minut odešla. Dali mi za týden dřiny jen 500 franků.

Nyní jsem stála s kufrem před jejich domem, bez prostředků, bez známých, bez odvozu. Nádraží bylo asi 4 km a já měla sebou asi 50kg kufr. Zbyla mi jedinná možnost-policie. Přijali mě tam tak mile, že jsem tomu nemohla uvěřit. Z domacího otroka jsem se rázem stala V.I.P. Povídala jsem jim, jaké to bylo u té rodiny a oni jen koukali a nevěřili vlastním uším. Po sepsání asi třístránkového protokolu ve vlámštině na mě byli moc hodní, krmili mě a neustále se ptali, jestli něco nechci. Styděli se, že mají ve své zemi takové lidi, jako byla rodina, kde jsem byla já. Myslím, že jí teď nastanou horké chvilky. Musím říct, že policie a sociálka v Belgii jsou velmi kvalitni instituce. Jen mě mrzí, že žádná z holek, která byly přede mnou u rodiny jako au-pair, když utíkaly, také nezašly na policii. Znemožnilo by to tak navždycky té rodině provozovat takovéto černé zaměstnávání.

Přespala jsem u nich, dostala jsem peníze na cestu, pěkně se s nimi rozloučila, poděkovala a odjela domů.

A proč Vám to vlastně vyprávím? Berte to jako varování, aby jste si Vy mladé slečny a Vy mladí pánové dali na tokovéto situace pozor a neskončili také v noci v Belgii bez peněz vyhození na ulici!

                                                                                                                           Martina Cílečková, Vladimír Šindelka