Soumrak nad Islandem

Stalo se tak poté, co celosvětová finanční krize tvrdě udeřila na islandský bankovní sektor. Ten svou expanzi v posledních letech založil na dluhovém financování, a když trhy dluhopisů přestaly uprostřed celosvětového finančního chaosu správně fungovat, banky už nemohly najít nové věřitele pro miliardové úpisy s blížící se splatností. Na pomoc přišel stát. Ovšem v situaci, kdy závazky bank několikanásobně převyšují HDP Islandu, je jeho akceschopnost značně omezená.

Ráj na zemi

Každý si jistě představuje ideální místo na světě trochu jinak a ne pro všechny to bude ostrovní stát ležící uprostřed oceánu. Co se však různých ekonomických a sociálních žebříčků týká, Island jsme dlouhou dobu nacházeli především na prvních pěti místech. Kupříkladu v HDP na hlavu je čtvrtý na světě a podle Human Development Index, který měří kvalitu života, dokonce první. Přestože úroveň výdajů na sociální systém a množství peněz přerozdělovaných vládou je nižší, než bývá v Evropě zvykem, dosahuje Island výjimečné příjmové a sociální rovnosti. Navíc se může pochlubit nezaměstnaností pod 1 %, což není příliš častý údaj. Ani tak rozvinutý stát, však není uchráněn následkům finanční krize. Naopak se zdá, že bude jedním z nejvíce postižených.

Nevídaný růst

Z dat shromážděných agenturou Bloomberg vyplývá, že aktiva tří největších islandských bank vzrostla od roku 2004 pětinásobně a jejich celkový dluh dosáhl úrovně 61 miliard dolarů (1,1 bilionu Kč), což je ekvivalentní dvanáctinásobku tamějšího HDP. Pro tak malou zemi je to ohromná dluhová zátěž a je nepředstavitelné, že by takové závazky dokázalo 300 000 tamějších daňových poplatníků uhradit. Celkový vnější dluh už teď v přepočtu dosahuje výše neuvěřitelných pět milionů Kč na obyvatele. Přesto státu nezbylo nic jiného, než banky převzít pod svou kontrolu a pokusit se hledat pomoc u mezinárodních organizací a ostatních zemí.

Islandská koruna

Finanční krize a obavy ze státního bankrotu samozřejmě značně omezily chuť investorů i běžných lidí držet islandskou měnu. Prudkému propadu a nejistotě se centrální banka pokusila čelit stanovením pevného kurzu ve výši 131 korun za euro. Tuto pozici však nedokázala obhájit déle než jediný den a koruna se před úplným zastavením obchodů na mezibankovním trhu propadla až úrovni kolem 350 korun za euro. Přesnou hodnotu je však nemožné určit kvůli vysoké nestabilitě kurzu. Rozpětí obchodů se pohybovalo o 225 až k 400 korunám za euro s tím, že islandské banky už se obchodů vůbec neúčastnily.

Mezinárodní spory

Problémy islandských bank se netýkají čistě jejich domovské země. Jen v Británii má u nich otevřený účet na 300 000 lidí, tedy zhruba tolik, co má Island obyvatel. Znárodnění bank a jejich praktická insolvence nedávají mnoho nadějí střadatelům, že své peníze brzy uvidí. Na scénu tedy musí přijít stát. Je však otázkou, který to bude, jelikož Island i Británie mají svých problémů dost a snaží se přenést zodpovědnost jeden na druhého. Prozatím tedy britský premiér Gordon Brown zmrazil aktiva islandských společností a pohrozil dalšími právními spory a jeho islandský protějšek Geir Haarde v zápětí obvinil britskou vládu, že může za současnou krizi a svými akcemi ji zbytečně vyhrocuje.

Tvrdý trest za dluhy

Podle některých ekonomů je Island téměř nevinnou obětí rozpadu finančních trhů a jedinou zásadní chybou tamějších bank bylo, že stály v nevhodné (výrazně dluhové) pozici. Poté, co se věřitelé stáhli a nikdo již nebyl ochoten dále půjčovat, se banky dostaly do neřešitelné situace.

I když se s pomocí Mezinárodního měnového fondu a dalších států (především se hovoří o Rusku) podaří hrozbu státního krachu odvrátit, stejně bude trvat několik let, než se islandská ekonomika úplně vzpamatuje. Podle zkušeností s asijskou krizí by se hospodářství mohlo propadnout až o 10 % a inflace může dosáhnout vysokých dvouciferných hodnot, což by jistě bylo pro každého obyvatele Islandu velmi bolestivé.

Ze současné situace vyplývá především dvojí ponaučení. Ukazuje se, že během finanční krize mají výrazné problémy nejen věřitelé, ale i dlužníci, kteří dříve neměli s financování problémy. Za druhé nám ekonomická realita znovu dává jasně najevo, že nepřiměřené zadlužování není dlouhodobě udržitelné a vždy je na místě určitá opatrnost.