Centrální bankéři v ofenzivě. Úrokové sazby prudce klesají

... Zatímco ještě minulý rok se centrální bankéři zaměřovali zejména na krytí dopadů cenového růstu, který živily především prudce rostoucí ceny ropy a ostatních komodit, koncem tohoto roku se obavy z rostoucích cen rozplývají a společným jmenovatelem je nyní snaha stimulovat ekonomiku snižováním sazeb.

Americký Fed se vydal na cestu uvolňování měnové politiky již v minulém roce, když od minulého září do května 2008 snížil sazby z 5,25 % na rovná 2 %. Zatímco v první polovině tohoto roku Fed následovala pouze Kanadská centrální banka, která srazila sazby během pěti měsíců o 1,75 % na 2,75 %, ostatní centrální banky váhaly, když se k uvolňování měnové politiky váhavě připojila pouze Bank of England, která měla ale tou dobou z hlavních centrálních bank nejvýše nastavené sazby (5,75 %), jež v prvním čtvrtletí navíc snížila pouze na 5 %, kde zůstaly až do října. Důkazem toho jak rozdílnou pozici některé z centrálních bank zaujaly pak může být ještě nedávný růst sazeb v eurozóně, kde v červenci ECB přistoupila ke čtvrtprocentnímu zpřísnění měnové politiky a zvedla sazby až na 4,25 %, čímž se pravděpodobně pasovala do role poslední velké centrální banky, která na dlouhou dobu přistoupila ke zvýšení úrokových sazeb.

Říjnové zemětřesení

Zářijový pád investiční banky Lehman Brothers vyvolal na finančních trzích drtivou vlnu, která smetla několik dalších velkých bank a finančních institucí, jež v lepším případě končily v náručí větších konkurentů, v horším se pak za ně musel zaručit stát. Zamrznutí mezibankovních trhů následně způsobilo prudký růst tržních úrokových sazeb, což ohrožovalo nejen finanční sektor, ale pomocí transmisivního mechanismu také reálnou ekonomiku. Masivní injekce likvidity do bankovního sektoru a garance od vlád téměř všech vyspělých průmyslových zemí sice nakonec přispěly ke zklidnění paniky a zabránily nejhoršímu, škody však již byly napáchány a již v říjnu tak začínalo být jasné, že si Spojené státy, Evropa i Japonsko budou muset projít recesí a otázkou je tak pouze jak hluboká tato recese bude.

V prostředí masivních výprodejů na akciových trzích a strachu z recese, tak centrální banky napříč celým světem přišly 8. října s velmi agresivními kroky, když sáhly ke koordinovanému snížení úrokových sazeb, které mělo vyslat jasný vzkaz obchodníkům, že měnověpolitické autority budou dělat vše proto, aby zabránily dalšímu prohlubování krize a zajistily tak oživení hospodářské aktivity alespoň do druhé poloviny roku 2009.

Koordinované jednání centrálních bank začíná v posledních letech nabývat na významu a doposud posledním větším společným aktem bylo snížení úrokových sazeb v roce 2001 po teroristických útocích na newyorská dvojčata, kdy Fed a ECB snížily sazby společně o půl procentního bodu. Tato redukce sazeb se však zdá být téměř zanedbatelná v porovnání s tím, co centrální banky předvedly v posledních dvou měsících. O půl procentního bodu totiž v říjnu sazby během jednoho dne neklesaly pouze v USA a eurozóně, ale také v Británii, Kanadě, ve Švédsku na Taiwanu, v Hong Kongu a v Jižní Koreji, přičemž se čtvrtprocentním snížením se přidaly ještě centrální banky ve Švýcarsku a v Číně.

Ani toto masivní uvolňování měnové politiky však nedokázalo zklidnit nervozitu na finančních trzích a proto následovalo další na přelomu října a listopadu. Koncem října tak srazil americký Fed sazby o dalšího půl procenta na 1 % a ty jsou tak na historicky nejnižších hodnotách, přičemž šéf Fedu Ben Bernanke již naznačil, že by mohly klesat ještě níže. Den po Fedu srazila sazby také, do té doby v ústraní stojící Bank of Japan, která přispěchala díky rapidně se zhoršujícímu výhledu pro domácí ekonomiku s redukcí o dvě desetiny procenta na pouhých 0,30 % a týden na to pak klesaly sazby také v Evropě. Zatímco ECB vyslyšela 6. listopadu očekávání analytiků a snížila sazby o půl procenta na 3,25 %, nevěřícný údiv přineslo rozhodnutí Bank of England, která oproti očekávanému snížení o půl procenta srazila sazby o jeden a půl procentního bodu na rovná 3 %, kde se naposledy pohybovaly v roce 1955.

Skutečně je to potřeba?

Centrální banky nyní již dobře vědí, že mohou čelit možná jedné z největších ze společných recesí od II. světové války. Bereme-li jako definici recese minimálně dvě čtvrtletí záporného hospodářského růstu v řadě, tato kritéria již splňuje Německo, Itálie a souhrnně celá eurozóna, ve třetím kvartále se přidalo také Japonsko a ve čtvrtém čtvrtletí budou téměř jistě následovat z velkých ekonomik i Spojené státy a Británie. Jen ve Spojených státech v 3Q klesaly spotřebitelské výdaje, hlavní motor hospodářského růstu o 3,2 %, což byl největší propad za posledních třicet let a obdobně je na tom také Británie, pro kterou Bank of England počítá v polovině roku 2009 dokonce s meziročním propadem HDP až o 2 %. Nedávno zveřejněný výhled MMF do roku 2009 pak hovoří o tom, že jak Spojené státy, tak eurozóna a Japonsko mají v roce 2009 vykázat propad HDP, a to o 0,7 %, 0,5 %, resp. 0,2 %, přičemž světová ekonomika by měla zpomalit z původně odhadovaných 3% na 2,2%.

Již teď je zřejmé, že nadcházející dvě až tři čtvrtletí budou, co se hospodářského růstu týče, mimořádně slabé, o čemž jasně vypovídají téměř všechny ukazatele z průmyslově vyspělých zemí, ať už jde o PMI pro výrobní sektor a služby, který vykazuje pro oba tyto sektory hlubokou kontrakci, tak o maloobchodní prodeje, které např. jen ve Spojených státech klesají čtvrtým měsícem v řadě, nebo o dopředu hledící ukazatele nových objednávek, jejichž objem např. v Evropě klesá téměř bez přestání již od začátku roku. Právě takto rychle se zhoršující výhled do nadcházejících čtvrtletí je pak hlavním důvodem nebývale agresivního počínání centrálních bankéřů, kteří ještě rozhodně neřekli poslední slovo. To platí zejména pro centrální banky v zemích, které mají stále ještě poměrně značný prostor k uvolňování měnové politiky a kterým hrozí hluboká recese, což je případ Velké Británie, která se musí potýkat navíc i se svou vlastní krizí na tru s bydlením, kde se ceny domů za posledních dvanáct měsíců propadly již o více než 14%. Sazby se však budou pravděpodobně dále snižovat i v USA, eurozóně a ostatních zemích s tím, jak budou odeznívat rizika cenového růstu, což by mohlo mít za následek, že se v nadcházejících letech dočkáme ještě větší monetární expanze, než která byla na začátku současné finanční krize.

Pozor na inflaci

Snaha za každou cenu zabránit recesi ale nemusí být všeuzdravujícím lékem. Příčinou celé finanční krize totiž byla monetární expanze z let 2001 – 2004, která dala vzniknout bublinám na nemovitostním trhu a která, díky do té doby bezprecedentnímu “zlevnění peněz“, umožnila to, aby se největší investiční banky přestaly ovládat a začaly využívat obrovského pákového efektu (leverage), který způsobil, že například nyní již zkrachovalá Lehman Brothers mohla kontrolovat aktiva, jejichž hodnota více než třiceti násobně převyšovala hodnotu vlastního kapitálu. Současná finanční krize je přirozenou reakcí ekonomik na dřívější monetární expanzi a bude-li této reakci bráněno ještě větším pumpováním nových peněz do finančního systému, nevyhnutelná potřeba ekonomiky vrátit se do rovnováhy bude pouze oddalována, přičemž na jejím konci může být velmi bolestivé vystřízlivění zakončené vysokou inflací.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.