Plán USA na finanční stabilitu aneb další krok vedle

V úterý 10. února představil americký ministr financí Timothy Geitner plán, který by měl pomoci v boji s krizí, která již v minulých měsících spolykala stovky miliard dolarů a stále nemá dost. Americká vláda se tak chystá do bank a do ekonomiky napumpovat ještě daleko větší sumu, která může dosáhnout dechberoucích dvou bilionu dolarů, což je zhruba devítinásobek HDP České republiky a asi 14% amerického HDP. Co je na tomto čísle nezajímavější však není ani tak jeho samotná výše, jako spíš to, jakým způsobem jej má být dosaženo.

Přímá podpora bankám

Hlavní body tzv. Plánu na finanční stabilitu jsou dva, a to přímá podpora bankám a nové stimuly pro „rozhýbání“ úvěrového trhu. V rámci podpory bankám by měl být zřízen soukromo-veřejný fond ve spolupráci s Federální pojišťovnou vkladů (FDIC) a americkou centrální bankou (Fed). Přestože přesnou specifikaci toho, jakým způsobem bude fond fungovat americký ministr financí nenabídnul, v zásadě bude jeho princip takový, že se bude snažit s pomocí soukromých peněž financovat vykupování „toxických“ cenných papírů z bilancí amerických bank. Mezi ty se řadí například cenné papíry kryté hypotečními úvěry (MBS), které se díky hypoteční krizi staly téměř neprodejné a v minulosti byly hlavním zdrojem vysokých ztrát amerických bank. Jak vláda přinutí soukromé subjekty tyto (bez)cenné papíry vykupovat? Zde přichází role zdrojů veřejných. Vláda jim totiž z peněz daňových poplatníků jednoduše poskytne takové krytí na případné ztráty, že vytvoří dostatečnou spekulativní poptávku i po takto nežádoucích aktivech. Přestože zatím nejsou známy ani náznaky poměru veřejných a soukromých zdrojů, ministerstvo oznámilo že počítá s počátečním objemem fondu ve výši 500 mld. dolarů, který by mohl být navýšen až na 1 bilion.

„Rozhýbání“ trhu s úvěry

Druhá větev plánu ministra financí směřuje k „rozhýbání“ trhu s úvěry. Toho hodlá americká administrativa dosáhnout ve spolupráci s americkou centrální bankou tím způsobem, že rozšíří již delší dobu existující facilitu (Term Asset-Backed Securities Loan Facility - TALF) pomocí které Fed vykupuje cenné papíry kryté hypotečními a spotřebitelskými úvěry, úvěry z kreditních karet, ale například i studentskými půjčkami. Rozšíření TALF přitom bude pětinásobné, tedy ze současných 200 mld. dolarů až na 1 bilion. V momentě kdy pak Fed začne ještě agresivněji tyto cenné papíry vykupovat, otevře prostor pro větší objemy nových půjček, sníží úrokové sazby na úvěry od komerčních bank a tím se následně pokusí stimulovat spotřebu. V hledáčku Fedu přitom nebudou cenné papíry kryté pouze spotřebitelskými úvěry a hypotékami, ale i korporátní cenné papíry, kterými se bude snažit nasměrovat nové peníze také k firmám. Jakým způsobem bude tato facilita financována? Veškeré zdroje budou přesměrovány z druhé poloviny programu TARP, který byl již v minulém roce schválen americkým Kongresem a vyčlenil 700 mld. dolarů (2x 350 mld.) přímo na podporu finančního sektoru. Z TARPu přitom bude na rozšíření TALF vyčleněno pouze 100 mld. dolarů a zbylých 900 mld. si americká centrální banka bude moct jednoduše vytisknout.

Co se spravování tohoto portfolia cenných papírů týká, Fed počítá s tím, že jej bude držet dostatečně dlouhou dobu a poté co se situace zklidní (i za několik let), začne je pozvolna prodávat. Případné ztráty, které může na tomto portfoliu utržit, pak budou kryty právě z vládou poskytnutých 100 mld. dolarů. S trochou nadsázky se tak z Fedu stane největší hedžový fond na světě obchodující s pákou 10:1 a s portfoliem o které nestojí žádný alespoň trochu inteligentní investiční bankéř. V případě že by se pak cena tohoto portfolia propadla řekněme o 20%, americký daňový poplatník přijde o 200 mld. dolarů bez ohledu na to, že ministerstvo financí na tento program vyčlenilo pouze 100 mld.

Peníze nejsou chleba

Sečteno a podtrženo, americká administrativa se rozhodla, že dostane ekonomiku z krize tím, co celou krizi způsobilo, tedy ohromným množstvím nových peněz. Bohužel ani tentokrát „lék na krizi“ fungovat nebude, když se snahou o další (daleko větší) úvěrovou expanzi podaří její dopad nanejvýš odsunout. To však ale pouze za cenu, že následky budou ještě daleko horší. Každá uměle vyvolaná expanze (stejně jako ta z let 2001-2004 v USA) totiž jednou musí skončit a skončí tehdy, kdy si ekonomické subjekty díky rostoucím cenám uvědomí, že veškerý nárůst nových investic nebyl financován z úspor, ale pouze tištěním nových peněz. Následný růst úrokových sazeb pak způsobí, že investice, které byly ziskové jen díky umělému snížení sazeb z minula začnou krachovat a ekonomika se pomocí recese vrací zpět k rovnováze. Pokud však centrální banka bude chtít tomuto procesu zabránit, krátkodobě se ji to může podařit pouze za cenu další a ještě větší expanze (stejně jako se děje nyní), čímž ale pouze oddaluje a prohlubuje nevyhnutelnou recesi.

Inflace peněžní zásoby není nic jiného než ředění kupní síly měny a tedy transakce bohatství od subjektů které na inflaci doplácejí (běžní lidé) k subjektům, které na ni vydělávají (stát, banky a ti, ke kterým se nové peníze dostanou nejdříve). Peníze nejsou chleba, kterého když je v ekonomice víc, mají se všichni lépe. Politici a ekonomové hlavního proudu by si tedy měli konečně uvědomit, že škody již byly napáchány, večírek je u konce a jediným řešením krize je krize samotná. Inflacionistická doktrína problémy nejenže neřeší, ale dokonce je sama způsobuje a bude-li i nadále všeobecně vnímána jako jediný možný lék, cesta ven z krize bude dlouhá a bolestivá.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.