Daňové aspekty u pořízení majetku

DAŇOVÉ ASPEKTY RŮZNÝCH FOREM POŘÍZENÍ MAJETKU

Operativní a finanční leasing 

V praxi existují dva základní druhy leasingu - operativní a finanční. Obecně lze leasing charakterizovat jako nástroj užívání cizí majetkové hodnoty, aniž by došlo k jednorázové úhradě ceny v plné výši. Z pohledu práva nelze termín "leasing" nalézt v žádném platném českém soukromém právu, výslovně není definován ani upraven jako samostatný smluvní typ v občanském ani obchodním zákoníku. Konkrétní podmínky užívání majetku jsou většinou upraveny jednotlivými leasingovými smlouvami, které se řídí pouze obecnými ustanoveními právních předpisů.
Operativní leasing představuje nájem, při kterém pronajímatel nepřevádí práva související s pronajatým předmětem na nájemce, obvykle poskytuje služby spojené s údržbou předmětu a hradí jeho pojištění. Nájemní období je podstatně kratší než předpokládaná doba životnosti předmětu a po skončení nájemního vztahu se předmět pronájmu pronajímateli vrací.
Finanční leasing představuje pronájem, při kterém pronajímatel převádí na nájemce veškerá rizika i prospěch z užívání předmětu pronájmu a po skončení doby nájmu převádí vlastnické právo k předmětu pronájmu na nájemce.
V české účetní praxi je patrná úzká vazba mezi účetními a daňovými předpisy. Naše účetní postupy upřednostňují právní hledisko před hlediskem ekonomickým, a vlastníkem  předmětu leasingu je tak po celou dobu trvání nájemního vztahu pronajímatel.
V případě operativního pronájmu nájemce neeviduje pronajatý majetek v rozvaze a účtuje do nákladů časově rozlišené nájemné. Z daňového hlediska představuje nájemné placené nájemcem při operativním pronájmu daňově uznatelný náklad.
Předmět finančního pronájmu zůstává po dobu nájmu ve vlastnictví leasingové společnosti. České účetní postupy následují tuto skutečnost, tudíž o majetku, který je předmětem finančního nájmu, účtuje leasingová společnost. Nájemce i v tomto případě účtuje pouze o nájemném. Z hlediska zákona o daních z příjmů musí být v nájemních smlouvách dodrženy určité podmínky pro uznání nájemného jako daňově účinného nákladu na straně nájemce:

• Doba nájmu pronajímané věci je delší než 20 % zákonem stanovené doby odepisování, nejméně však tři roky, u nemovitostí nejméně osm let.
• Kupní cena najaté věci není vyšší než zůstatková cena, kterou by měl majetek při rovnoměrném odepisování podle zákona o daních z příjmů.
• Po řádném ukončení doby nájmu následuje bezprostředně převod vlastnických práv k předmětu nájmu mezi vlastníkem a nájemcem. V případech, kdy nájemce je fyzickou osobou, dále platí povinnost zahrnout odkoupený majetek do svého obchodního majetku.

Na straně pronajímatele umožňuje současná daňová úprava odepisovat majetek pronajímaný formou finančního leasingu "leasingovým" způsobem. Pronajímatel tedy za podmínek stanovených zákonem užívá daňového zvýhodnění v podobě rychlejšího promítnutí odpisů do daňově uznatelných nákladů.
Z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty je každá leasingová splátka považována za  samostatné zdanitelné plnění na rozdíl od zálohy, která zdanitelným plněním není. U finančního leasingu platí, že finanční služba (marže) poskytovaná leasingovou společností je zdaňována stejnou sazbou DPH jako předmět smlouvy o finančním pronájmu. Výjimkou jsou  jen osobní automobily, nájmy pozemků, staveb a nedokončených staveb do dvou let po nabytí nebo kolaudaci, u nichž se na marži leasingové společnosti uplatňuje sazba snížená. Nájemce - plátce DPH - má v obou případech nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu, s výjimkou osobních automobilů, u nichž je nárok na odpočet pouze u marže.
V případě smluv o finančním pronájmu může funkci daňového dokladu pro účely daně z přidané hodnoty mít i splátkový kalendář, pokud tvoří součást smlouvy nebo je na něj ve smlouvě výslovně odkazováno.
U operativního pronájmu se uplatňuje základní sazba daně z přidané hodnoty. Snížená sazba se uplatňuje v některých výjimečných případech, např. u pronájmu a půjčování osobních automobilů, u nichž není uplatněn nárok na odpočet, u krátkodobého pronájmu nemovitostí apod.

Splátkový prodej

V současné době představuje splátkový prodej jeden z nejrozšířenějších způsobů financování soukromých a podnikatelských potřeb. Vymezení splátkového prodeje lze například nalézt  v zákoně o dani z přidané hodnoty jako "dodání zboží nebo převod nemovitosti, při kterých k úhradě kupní ceny dochází ve splátkách po nabytí vlastnictví zboží nebo nemovitosti kupujícím."
V tomto případě se kupující stává vlastníkem věci již na začátku, a může tedy příslušný majetek po jeho uvedení do užívání začít odepisovat. Po sjednanou dobu pak vlastník splácí kupní cenu. Minimální doba splácení není v zákoně o daních z příjmů stanovena. Jednotlivé splátky jsou na straně kupujícího účtovány jako snížení závazku vůči prodávajícímu a pořizovací cena majetku vstupuje do daňových nákladů formou odpisů.
Podmínky převodu vlastnictví mohou být ve smlouvách upraveny rozdílně. Tomu pak odpovídají i jiné daňové a účetní implikace, např. kupní smlouva může obsahovat ujednání, na základě kterého dojde k převodu vlastnických práv k majetku až po úplném zaplacení kupní ceny. Záleží na konkrétních smluvních podmínkách, zda se stále jedná o splátkový prodej nebo o zálohy na pořízení majetku.

Spotřebitelský úvěr

K 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelských úvěrů. Tento zákon se vztahuje na smlouvy, kterými se sjednává spotřebitelský úvěr a jejichž subjekty jsou na jedné straně fyzické osoby žádající o úvěr a na druhé straně podnikatelé poskytující tento typ úvěrů.
Zákon stanoví konkrétní práva a povinnosti jednotlivých stran smlouvy o spotřebitelském úvěru, sjednocuje postup výpočtu a vykazování sazby nákladů a stanoví povinné náležitosti smlouvy, jíž se sjednává spotřebitelský úvěr, a sankce za jejich nedodržení.
Stanovením řady jednotných pravidel pro poskytování spotřebitelského úvěru přispívá zákon k ochraně spotřebitele i k jasnému vymezení postavení poskytovatelů příslušných finančních produktů a prosazuje transparentnost a srovnatelnost nabídky těchto produktů.