Ztracená dekáda číslo dvě v Japonsku klepe na dveře

Jednou z krizí nejvíce zasažených průmyslově vyspělých zemí se díky velmi negativu vývoji z poledních měsíců stává Japonsko. Ekonomika bytostně závislá na exportu, který byl hlavním zdrojem hospodářského růstu z posledních let, zažívá díky kombinaci faktorů jako je prudce zpevňující měna a dramaticky slábnoucí zahraniční poptávka svou nejhlubší recesi od druhé světové války.

Země, která si v devadesátých letech prošla takzvanou ztracenou dekádou, když mezi lety 1993 až 2002 rostl její HDP o necelé procento a půl, se tak po exportem taženém oživení z minulých let nachází na prahu dalšího období naplněného stagnací. Důvodem k negativnímu výhledu ale není ani tak současná ekonomická krize, jako spíše opakování stejných chyb, které Japonsko dělalo v průběhu 90 let.

Viník: Silná měna a slabá zahraniční poptávka

Podle posledních výsledků dosahovala kontrakce japonského HDP v posledním čtvrtletí minulého roku 3,2 %, což poslalo anualizovaný propad HDP (po přepočtu na celý rok) na obřích 12,1%. Takto strmá kontrakce ekonomické aktivity je způsobena kombinací dvou faktorů, z nichž jedním je zpevnění japonské měny, která k dolaru jen během posledních čtyř měsíců minulého roku posílila díky panice na světových trzích o 21 %. Už jen takto strmý růst japonské měny by přitom sám o sobě za normálních okolností dokázal dostat na kolena velkou část firem vyvážejících do zahraničí. Ty se však vedle silného jenu musely vypořádat také s propastně slábnoucí zahraniční poptávkou, což celou situaci ještě více vyostřilo. Celkový objem nových objednávek tak v únoru tohoto roku klesal meziročně o necelých 40 %, což mělo zdrcující dopad jak na výrobní sektor, tak na věčně přebytkovou japonskou obchodní bilanci. Únorová průmyslová produkce zeslábla meziročně o 38 %, přičemž obchodní bilance zamířila po 25 letech do deficitu, když celkový objem exportu klesnul o 50 %. Žádná jiná vyspělá ekonomika v posledních měsících nevykazovala tak negativní čísla jako Japonsko, což naplno poodhalilo jak vysoce závislá byla v minulých letech třetí největší ekonomika světa na zahraniční poptávce.

Odhady OECD nyní hovoří o tom, že by si Japonsko mělo v roce 2009 projít kontrakcí HDP dosahující 6,6 %, což by celkový objem jeho HDP posunulo zhruba o pět až šest let zpět. Ani do dalších let se přitom nedá počítat s výraznější oživením, když Japonsko není samo o sobě schopno generovat silnější domácí poptávku a i nadále tak bude závislé především na poptávce zahraniční, která však bude díky problémům Spojených států a Evropy do dalších let růst zřejmě jen velmi pozvolna.

Neschopnost postavit se na vlastní nohy

Klíč k pochopení toho proč Japonsko není schopno bez pomoci zahraniční poptávky generovat hospodářský růst musíme hledat v druhé polovině devadesátých letech, která byla charakteristická téměř úplnou stagnací spotřebitelských výdajů. Příliš expanzivní monetární politika Bank of Japan (BoJ) z konce osmdesátých let, která byla důsledkem snahy přispět k oslabení japonské měny, vedla totiž k vytvoření nebývalé bubliny na trhu s bydlením, která splaskla začátkem devadesátých let. Během patnácti následujících let se ceny domu v Japonsku dostaly na třetinu a akciový index Nikkei během stejné doby klesnul ze 40 000 na 9 000 bodů. Zejména první náraz krize ze začátku devadesátých let a prudký propad hodnoty akcií a ceny domů způsobil masivní ztráty japonským bankám, které výrazně omezily úvěrování firem, což vedlo ke zpomalení do té doby velmi robustního hospodářského růstu, který klesnul ze 7,7 % v roce 1989 na 0,8 % v roce 1992.

Prudké zpomalení hospodářského růstu však bylo pouze zcela přirozenou a zdravou reakcí na uměle vyvolaný boom z předchozích let, který způsobila Bank of Japan snížením úrokových sazeb na historická minima (2,5%). Takto nízké sazby totiž v minulých letech vyvolaly silný růst peněžní nabídky, která jen v období mezi lety 1986 až 1990 vzrostla o necelých 45%. Právě tento růst peněžní nabídky byl přitom živnou půdou pro vytvoření bubliny na akciovém trhu a trhu s nemovitostmi, která musela splasknout poté, co BoJ začala úrokové sazby zvyšovat.

Tomuto ozdravnému procesu, kdy se ekonomika vrací zpět do původních kolejí pomocí likvidace investic, které byly spuštěny přílišným snížením úrokových sazeb, však v Japonsku ve skutečnosti nebyl dán nikdy volný prostor. Namísto toho již začátkem devadesátých let začala japonská vláda utrácet biliony jenů prostřednictvím fiskálních stimulů a sanací bank na to, aby recesi zabránila. V průběhu celých devadesátých let tak Japonsko vyzkoušelo deset fiskálních stimulů, jejichž celkový objem přesáhnul 100 bilionů JPY, což je ekvivalent 20% HDP v cenách roku 2000. Naprostá většina těchto prostředků přitom směřovala do sektoru stavebnictví a na výstavbu infrastruktury ve snaze povzbudit poptávku a nastartovat hospodářský růst. Kýžený efekt se však nedostavil. Japonská ekonomika vykazovala i nadále velmi nízký hospodářský růst, přičemž mezi lety 1997 až 2003 se její HDP dokonce propadnul o 4,9 %. Co hůře, fiskální stimuly, které byly financovány převážně z domácích úspor, přispěly k nabobtnání veřejného dluhu, který přesáhl 100 % HDP.

Co se v Japonsku vlastně stalo?

Neschopnost fiskálních stimulů jakkoliv přispět k oživení ekonomické aktivity byla přímým důsledkem snahy vlády udržovat při životě firmy, které by bez její podpory zkrachovaly. Jednalo se především o firmy ve stavebním sektoru, jejichž rostoucí podíl na HDP z konce osmdesátých let nebyl ničím jiným než výsledkem měnové politiky BoJ, která vyvolala bublinu na trhu s nemovitostmi. V momentě kdy tato bublina splaskla a poptávka po nových domech vymizela, však tyto firmy musely zkrachovat, aby uvolnily neproduktivní kapitál do odvětví s vyšší produktivitou. To se však v Japonsku nestalo a protože řada těchto firem měla poměrně úzké vztahy s vládní stranou LDP, která je v Japonsku u moci nepřetržitě od roku 1955, značná část fiskálních stimulů směřovala právě do stavebního sektoru a na výstavbu obřích infrastrukturních projektů.

Namísto toho aby prodělečné firmy zkrachovaly a uvolněný kapitál a práce přešly do produktivnějších odvětví, se tak tyto firmy zaměřovaly na projekty, které by ve skutečnosti bez přispění vlády nikdy nevznikly. Struktura Japonské ekonomiky se tak s každým novým stimulačním balíčkem oddalovala od struktury, která by reflektovala skutečné preference japonských spotřebitelů v případě, že by vláda nechala zdravou korekci umělého boomu z konce osmdesátých lete běžet svým směrem. Ekonomika tak začala produkovat to co nikdo nechtěl a nepřetržité odsávání domácího kapitálu a jeho směřování do neproduktivních odvětví, pak bylo hlavním důsledkem toho, proč si Japonsko prošlo desetiletou stagnací.

Záchrana bankovního sektoru problém pouze prohloubila

Za velmi nešťastné lze označit také zásahy Japonské vlády do bankovního sektoru. Poté co v Japonsku splaskla bublina na trhu s nemovitostmi, zůstaly bankám v knihách půjčky, jejichž hodnota klesla někdy i na pětinu původní ceny. Banky tak kvůli vlastním problémům dramaticky omezily nové úvěrování firem, což přispělo k celkovému a prudkému útlumu Japonské ekonomiky. I tomuto procesu, který přispívá k rychlejšímu návratu ekonomiky zpět do rovnováhy, se však snažila vláda za každou cenu zabránit.

V případě, že by vláda nezasáhla, špatné banky by zkrachovaly a to dobré z jejich portfolia by bylo levně odkoupeno silnější konkurencí. Po korekci by následovala stabilizace sektoru a za určitou dobu by zdravé banky mohly začít opět vykonávat svou roli zprostředkovatele kapitálu. Ani krach velkých bank není tragédií a trh si i s tímto dokáže sám poměrně dobře poradit, i když za cenu recese, která je však přirozeným a zcela žádoucím procesem realokace uvolněného kapitálu do produktivnějších odvětví. Namísto uvolnění cesty tomuto procesu však v Japonsku vláda začala vydávat obří veřejné prostředky k sanaci těchto bank. Ty byly zachraňovány, znárodňovány, dostávaly záruky na svá nekvalitní aktiva, čímž byl proces ozdravné korekce pouze oddalován a tak kapitál, který by jinak mohl sloužit daleko efektivněji, zůstával uzamčen v těchto v neživotaschopných bankách. Ty měly navíc knihy přeplněné nekvalitními úvěry a nebyly proto ochotny úvěrovat nové investice, čímž byla utlumena jejich základní funkce zprostředkovatele volného kapitálu.

Tento problém se nepodařilo odstranit ani Bank of Japan, která ve snaze napumpovat do ekonomiky více peněz a rozhýbat úvěrové kanály, dramaticky snížila úrokové sazby, které od roku 1995 až do současnosti již nikdy nevystoupaly nad 1 %. Nové peníze však nekončily v ekonomice ale v rezervách komerčních bank, kde byly drženy jako hotovostní rezerva proti velkému množství nekvalitních půjček. Co hůře, prudké snížení úrokových sazeb ještě oddalovalo proces ozdravení ekonomiky, když bránilo likvidaci nekvalitních investic z minulých let, které byly spuštěny právě redukcí sazeb pod jejich rovnovážnou úroveň. 

Opakování stejných chyb

Byly to právě četné fiskální stimuly a podpora bankovního sektoru, které se proto staly hlavní příčinou japonské ztracené dekády. Ve snaze udržet při životě neproduktivní firmy a nesolventní banky totiž byla zadržována velká část kapitálu v odvětvích, které nepřinášely téměř žádný užitek. „Hladové zdi“ a ostatní vládou placené projekty, které mají sloužit k udržení zaměstnanosti, tak pouze bránily tomu, aby byla práce a kapitál přesměrovány tam, kde najdou skutečné produktivní využití.

Protože Japonsko nebylo v minulosti schopno generovat silnější domácí poptávku, jediným zdrojem růstu se tak stala poptávka zahraniční. Ta však nyní díky finanční krizi zkolabovala a lze jen stěží očekávat, že by měla začít brzy růst podobným tempem jako v minulých letech. Japonsko navíc opakuje stejné chyby jako v minulosti. Bank of Japan začala do ekonomiky znovu ve velkém pumpovat nové peníze a vláda rozhodla o nových fiskálních stimulech. Začátkem dubna japonský ministr financí oznámil, že rozšíří již existující balík na podporu ekonomiky o dalších 15,4 bln. JPY (154 mld. USD) a v součtu by tak oba balíčky měly přesáhnout 4 % HDP. Většina z celkové sumy přitom půjde opět na infrastrukturu a značné finanční prostředky budou vyčleněny nově i na ekologické projekty. Japonská vláda se tak rozhodla dělat vše proto, aby bránila návratu ekonomiky zpět k rovnováze a dostupný kapitál bude nadále směřovat do podniků, které společnosti nepřinášejí téměř žádný užitek. Ztracenou dekádu tak po krátkém růstovém období vystřídá dekáda nová, která však může být té předchozí velmi podobná.

 
 Zdroj: euromonitor international

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.