CDO - vedlejší produkt bankovní regulace?

Finanční krize má své počátky v oblasti bankovních úvěrů. Jak je však možné, že k takové krizi došlo i přes neustále se zpřísňující regulaci bankovních institucí? A jakou roli ve vzniku krize hrály obchody s CDO?

Ve článku CDO a jeho souvislost se vznikem současné hospodářské krize jsme si vysvětlili, co jsou zajištěné úvěrové obligace (zkráceně CDO) a jaký je princip jejich obchodů. Pojďme se však podívat blíže na jejich souvislost se vznikem současné finanční krize.

V polovině roku 2007 se banky v USA začaly potýkat s velkými problémy s nesplacenými hypotečními úvěry, které se poté podepsaly na ztrátovosti bankovních institucí a rozpoutaly spirálu dalších potíží vedoucích až k současné podobě ekonomické krize.

Viník: FED? Banky?

Příčiny, které vedly k tak razantnímu zhoršení kvality úvěrového portfolia amerických bank, lze spatřit v mnoha faktorech, přičemž některé spolu úzce souvisejí. Zcela nepochybně k tomu přispěla expanzivní monetární politika FEDu, který v období od roku 2001 do roku 2005 držel úrokové sazby na příliš nízkých úrovních, díky čemuž se hypoteční úvěry staly „levné“ a žádaly o ně i lidé s nižšími příjmy. S vidinou vyšších zisků byly banky ochotny podstoupit vyšší kreditní rizika z takových úvěrů a půjčovaly hypoteční úvěry i méně bonitním klientům ze slabších sociálních vrstev. Tyto faktory spolu s dalšími vedly k tomu, že banky měly ve svých aktivech vysoce rizikové úvěry. Poté, co FED začal svou monetární politiku zpřísňovat a postupně úrokové sazby zvyšoval, došlo pochopitelně ke „zdražení“ již poskytnutých úvěrů. Mnoho dlužníků se dostalo do problémů se splácením získaných úvěrů a bankám začal narůstat podíl problémových (klasifikovaných) úvěrových pohledávek v portfoliu.

Proč banky taková rizika vůbec podstupovaly? A jak je vůbec možné, že se takovému riziku mohly vystavit, když rizika bank nesmí překročit regulátorem stanovené limity?

Účetní trik

Bankovní sektor je významnou součástí celého ekonomického systému. Jeho nestabilita by výrazně narušila fungování ostatních sektorů ekonomiky, a proto podléhá přísné regulaci. Jednou z povinností obchodních bank je dodržovat tzv. pravidla kapitálové přiměřenosti, která bankám stanovují povinnost udržovat výši rizikové expozice v určitých mezích vzhledem k vlastnímu kapitálu banky. Jinými slovy při dané výši vlastního kapitálu se banky mohou vystavit riziku pouze do stanoveného limitu. Do výpočtu celkové rizikové expozice banky vstupují veškerá její aktiva upravená o nějaký rizikový koeficient, který závisí na předpokládané rizikovosti každé konkrétní položky aktiv. Relativně nízkou míru rizikovosti mají například nakoupené státní obligace, naopak poskytnuté úvěry patří k aktivům s nejvyšší mírou rizika.

Aby banky těmto požadavkům při vyšších úrovních rizikovosti svého portfolia vyhověly, mají teoreticky dvě možnosti. Buď mohou provést navýšení svého vlastního kapitálu (např. emisí nových akcií), čímž ovšem sníží svoji bankovní rentabilitu (ziskovost) vlastního kapitálu, nebo musí míru rizika, vůči němuž jsou vystaveny, snížit. Třeba tím, že riziková aktiva z rozvahy převedou do podrozvahy.

Americké banky tento převod uskutečňovaly založením tzv. speciálních účelových jednotek – anglicky Special Purpose Entity (SPE) nebo také Special Purpose Vehicle (SPV). Jestliže banka potřebovala svoji rozvahu „očistit“, převedla nežádoucí pohledávky na tyto subjekty. S jejich využitím banky mohly podstupovat mnohem vyšší míru kreditního rizika, než jim regulační pravidla dovolovala.

Role CDO

Významnou roli v tomhle procesu sehrály zajištěné úvěrové obligace (úvěrové deriváty) – Collateralized Debt Obligations (zkráceně CDO). Banky z rizikových úvěrových pohledávek vytvářely „balíčky“, které na SPE převáděly. SPE byly správcem těchto pohledávek a vytvářely na ně derivátové instrumenty (CDO), které prodávaly investorům (jiným bankám, pojišťovnám, fondům aj.). Tímto prodejem tak byla veškerá rizika z těchto úvěrů přenesena na tyto investory. SPE od investorů vyinkasovaly hotovost (úvěry v balíčku tak byly naráz proplaceny) a zavázaly se vyplácet investorům úrokové platby po celou dobu životnosti CDO podle toho, jak budou dlužníci úvěry splácet. Pokud dlužníci tyto úvěry nespláceli, úrokové platby byly vypláceny pouze v omezené míře (popř. vůbec) a ztráty z úvěrů se tak přesunuly na investory do CDO.

To vše vysvětluje laxnost obchodních bank v procesu poskytování úvěrů. Tím, že rizika z nich plynoucí převedly s využitím CDO na jiné subjekty, ony samy měly malý zájem na jejich skutečném splacení a ochotně půjčovaly i méně bonitním úvěrovým žadatelům.

Ratingové agentury přestřelily hodnocení

V souvislosti s CDO nelze opomenout úlohu, kterou sehrály ratingové agentury. Předmětem činnosti ratingových agentur je hodnocení investičních instrumentů podle jejich rizika. V případě CDO byl jejich rating pro investory velmi významný ukazatel, protože  CDO je vlastně velmi netransparentní balík úvěrových pohledávek a jako takový je pro investory obtížně odhadnutelný z hlediska rizikovosti. Výsledky ratingových agentur tak měly nemalou váhu při rozhodování investorů o koupi těchto instrumentů. Potíž byla v tom, že tato hodnocení často neodrážela skutečnost, rating CDO byl vyšší než měl ve skutečnosti být a investoři tak nákupem CDO podnikli mnohem rizikovější investici, než zamýšleli.