Banky peníze stále půjčují. Ne však domácnostem a firmám

Poslední výsledky peněžní zásoby a tempa růstu nových úvěrů, které na svých stránkách koncem července zveřejnila Evropská centrální banka hovoří celkem jasně. Úvěrová expanze nadále zpomaluje a banky nechtějí půjčovat jak domácnostem, tak firmám. Zatímco ještě v polovině minulého roku dosahovalo tempo růstu nových úvěrů nefinančním institucím v eurozóně 15 %, v červnu tohoto roku to již bylo pouhých 2,8 %. Ještě hůře se pak vyvíjí situace v oblasti úvěrů domácnostem, které meziročně stoupaly o pouhých 0,2 %, přičemž z toho jen spotřebitelské úvěry zaznamenaly meziročně dokonce kontrakci ve výši 0,7 %.

Následky tohoto postupného zvolňování úvěrové expanze jsou vidět všude a dokážou roztočit velmi nebezpečnou spirálu. Méně půjček totiž znamená méně výdajů, méně výdajů vede k nižším ziskům a postupnému zániku firem, jehož důsledkem je růst nezaměstnanosti a zhoršování schopnosti splácet již dříve sjednané úvěry. Úvěrová portfolia bank se ještě více zhoršují, ty pak dále přiškrcují úvěrovou expanzi a tím se kruh uzavírá.

Velká část prostředků nekončí tam, kde by měla

Snaha zabránit tomuto procesu je společná pro všechny centrální banky na světě, které v posledních měsících pumpují nové peníze do ekonomiky a zahajují tak monetární expanzi, která v západním světě v moderní historii nemá obdoby. Doposud poslední krok, který v eurozóně ve snaze rozhýbat úvěrový kanál učinila Evropská centrální banka, se datuje do konce června, kdy ECB uskutečnila dosud největší tendr ve své historii, kdy bankám na jeden rok poskytla neomezené množství likvidity za fixní úrokovou sazbu ve výši 1 %. Tehdy banky v Evropě zažádaly o 442 mld. euro, což během jednoho dne téměř zdvojnásobilo celkový objem dlouhodobějších refinančních operací, kterými ECB do té doby podporovala bankovní sektor v eurozóně.

Jak se však v současnosti začíná ukazovat, velká část těchto prostředků ani zdaleka nekončí tam, kde by si ECB přála. Začátkem srpna banky držely rovnou polovinu z peněz, které obdržely z červnového tendru na účtu Evropské centrální banky. Peníze, které si od ECB půjčily, si tak u ní opět uložily, a to s úročením 0,25 %. Zbytek této likvidity pak sice může najít cestu do ekonomiky ve formě úvěrů, velká část z ní však končí v rukou samotných vlád. Zatímco totiž tempo růstu úvěrů domácnostem a firmám více než rok nepřetržitě klesá, úvěrování vládního sektoru zažívá boom, který v eurozóně od jejího vzniku nemá obdoby, viz graf.

Graf: Meziroční tempo růstu půjček vládě (%)

Zdroj: ECB

Meziroční tempo růstu nových úvěrů vládnímu sektoru od začátku roku 2009 strmě zrychluje a jen v červnu , kdy banky věděly již několik měsíců, že ECB chystá spustit zmiňovaný tendr, dosahovalo 10,8 %. V samotném červnu pak dosahoval nárůst nových úvěrů vládě 72,8 mld. euro, což je největší meziměsíční přírůstek od vzniku eurzóny. Červencová a srpnová data, která již budou plně započítávat dopad červnového tendru, pak mohou být velmi podobná. Podstatná část peněz, které byly původně určeny na pomoc bankám a na zvýšení objemu úvěrů určených firmám a domácnostem, tak končí jako zdroj financování pro vládní fiskální politiku, která se z velké části snaží hasit problémy samotných bank. Banky jinými slovy půjčují státu peníze, které si od něj, prostřednictvím centrální banky, samy půjčily. Podobně je tomu přitom i v ostatních zemích. Například ve Spojených státech již klesnulo meziroční tempo růstu půjček firmám na -3,3 % a domácnostem na -1,8 %, zatímco se objem vládou emitovaných cenných papírů v držení amerických komerčních bank meziročně zvyšoval o 14,7 %.

Banky půjčují raději vládě

Důvod proč banky půjčují raději vládě, než soukromému sektoru je přitom zcela prostý. Poměr výnos/riziko je v současné době jednoznačně na stráně vládního sektoru, který je i přes relativně nízkou míru výnosů z vládních dluhopisů pro banky podstatně zajímavější než soukromý sektor, který se musí potýkat s prudce se ochlazující ekonomickou aktivitou, krachy firem a růstem nezaměstnanosti.

Jsou to právě centrální banky a jimi vytvářená likvidita, které tak umožňují státům realizovat masivní fiskální expanzi a poměrně levné zadlužování. Ty samy však žádné bohatství nevytvářejí. Pouze jej pomocí inflace přerozdělují směrem od domácností a firem k bankám, ke států a k několika málo subjektům, kteří se k těmto novým penězům pomocí státních zakázek dostanou nejdříve. Konečným důsledkem rozvolněné měnové politiky Centrálních bank, tak nebude pomoc běžným domácnostem a firmám. Ty jsou totiž pravými donátory této politiky. Přerozdělené bohastsví půjde na pomoc bankovnímu sektoru, státu a firmám, které z velké části nebohatnou díky své efektivitě, inovacím a produktivitě, ale díky často pochybným vazbám na vládní sektor.

Autor článku působí jako analytik společnosti X-Trade Brokers.