Míl: Na poučení nevěřím, lidé rychle a rádi zapomínají

S Jaroslavem Mílem, prezidentem Svazu průmyslu a dopravy, jsme si povídali o Janotově balíčku i o podnikání a jeho veřejné podpoře.

Českomoravská záruční a rozvojová banka, Česká exportní banka i EGAP musely v poslední době čelit kritice kvůli nedostatečnému kapitálu, o kvalitě záruk ČMZRB se také hodně spekulovalo. Jaké jsou jejich možnosti a jak se chovají v době krize?

Navýšení finančních zdrojů pro instituce náleží mezi opatření, která jsme od vlády požadovali již na podzim loňského roku. Vláda nám vyhověla, vidíme však některé nedostatky. Mezi ně patří nedostatečnost vybavení EGAP, který nedisponuje dostatečným objemem financí pro pokrytí nárůstu požadavků exportérů. Vláda si tento problém uvědomuje a slibuje nápravu.
Jen částečně jsme spokojeni s výsledky, které má posílení zdrojů na záruky poskytované ČMRZB. Některé překážky je proto potřeba odstranit. Mezi ně patří například skutečnost, že tato banka nemůže neposkytnout ručení za úvěry na pohledávky a provozní výdaje. Dalším omezením je neposkytování ručení k úvěrům, které refinancují dříve poskytnuté úvěry. Komerční banky uznávají záruky vystavené ČMRZB neochotně, což vyplývá z našich průzkumů mezi firmami. Jinak z dalších šetření vyplývá, že s managementem ČMRZB panuje mezi firmami poměrně značná spokojenost.

Zájem českých podnikatelů o peníze z EU je navzdory krizi (nebo díky ní) velký. Žádosti, které byly dosud podány, pokrývají více než 50 % plánované alokace mezi lety 2007 a 2013. Ale proplacen byl zatím jen zlomek. Co brání větší efektivitě?

Ing. Jaroslav MÍL, MBA vystudoval na ČVUT obor Ekonomika a řízení energetiky, na téže vysoké škole PSG studium zaměřené na jaderné elektrárny a ukládání vyhořelého paliva a Sheffield Hallam University ve Velké Británii. Mezi lety 1985 a 1994 zastával různé technické funkce ve společnosti ČEZ, v letech 1994 až 2000 působil jako ředitel sekce Nákup a palivové cykly v této společnosti a 2000 až 2003 byl jejím předsedou představenstva a generálním ředitelem. Od roku 2004 působí jako prezident ve Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Problémů je více. Před lety jsme upozorňovali na to, že počet programů je potřeba zásadně zredukovat. To se nestalo. Tím se efektivnost čerpání omezuje. Další překážkou je, že státní správa, v tomto případě správci programů, neuplatňují klientský přístup. Výsledkem je nepřehlednost pravidel pro přípravu projektů, pro čerpání prostředků, dlouhé schvalovací lhůty. Dochází také ke změně pravidel v průběhu projednávání žádosti. Chtěl bych však upozornit i na některé další komplikace. Mezi ně patří to, že přijaté projekty zavazují realizátora k plnění parametrů, které pod vlivem hospodářské recese není často schopen naplnit.
Ohledně kofinancování jsme nyní v situaci, než kterou jsme předpokládali před hospodářskou recesí. Snížily se příjmy obcí a krajů. Zhoršila se finanční situace firem. Banky zhoršily přístup k úvěrům. To jsou další omezení pro čerpání financí z evropských fondů. Mimo jiné je to důvod, proč jsme chtěli, aby kofinancování strukturálních fondů nebylo dotčeno úsporným balíčkem vlády.

Programy jako Vzdělávejte se nebo Školení je šance mají v dnešní době určitě smysl. Jakou další podporu byste si představoval?

Tyto programy hodnotíme pozitivně. Výhrady jsme však měli k jejich pozdnímu nastartování. Česko s nimi začalo v době, kdy již okolní státy podobné nástroje měly uvedeny do praxe. Předmětem kritiky našich členů je kvalita informací o jejich možném využití a kritizována je i vysoká administrativní náročnost. Výhrady jsou i ke kritériím, které je potřeba splnit, aby firma mohla do programů vstoupit.

Janotův balíček je většinově vnímán jako celkem dobrý kompromis. Co se Vám ale na něm nelíbí?

Tím, že byl přijat kompromis je zřejmé, že nejde o program s dlouhodobými efekty. Je to opravdu operativní záchranný balíček, který má snížit riziko neudržitelného nárůstu deficitu veřejných financí. Je zcela evidentní, že v dalším období musí být struktura rozpočtu postavena na reformách. Pokud se jedná o názor Svazu, myslíme si, že úspory by měli být podstatně razantnější. Nelíbí se nám, že se zvyšují daně a úspory nejsou dostatečné. Politici nejsou ochotni sáhnout k nepopulárním opatřením, jsou při svém rozhodování ovlivněni blížícími se volbami. K tomu musela vláda premiéra Jana Fischera přihlédnout. Pro rok 2011 a 2012 bude nutné každým rokem mnohem více uspořit a snížit výdaje minimálně o 100 miliard korun.

Meziroční index zakázek v motoristickém segmentu se z hodnoty 0,7 v prvním čtvrtletí zvýšil na 0,85 ve druhém čtvrtletí hlavně díky nižší základně v roce 2008 a šrotovnému? Jak velký efekt bude mít na tento segment konec šrotovného v Evropě, hlavně v Německu? Dočkáme se dalšího silného poklesu tržeb?

Šrotovné jsem dlouhodobě kritizoval jako nekoncepční krok, limitují potřebnou restrukturalizaci průmyslu, preferující jedno odvětví na úkor jiných. Důvodem mých výhrad bylo i to, co bude po odeznění efektů šrotovného. Jinými slovy, dá se očekávat, že se tato politika vymstí a že dojde k poklesu prodeje automobilů. Horší je, že tato druhá vlna poklesu bude mít drtivý dopad do subdodavatelské sféry.

Je možné to vztáhnout i na celou ekonomiku? Budeme svědky ekonomického cyklu ve tvaru W?

Jedno víme určitě, že důsledky krize budou odeznívat ještě poměrně dlouho. Jde o střednědobý proces. Není to tedy pouhý výkyv. Jaký bude mít vývoj tvar, lze těžko předvídat. Osobně se kloním k názoru, že půjde o vleklý víceletý výjezd s řadou pohybů, které nemusí být výrazné.

Můžeme se takovému vývoji vyhnout? Co by se muselo stát?

To je složitá otázka. Historie ukazuje, že tržní hospodářství takové krize prožívá. Tím chci říci, že se nenašly recepty na jejich zamezení. Na druhé straně je potřeba říci, že každá hospodářská krize urychluje restrukturalizaci ekonomik a vytvořila základy pro ekonomický růst, opírající se o nové technologie a změny v ekonomických vztazích. V tomto smyslu je krize stimulem a výzvou.

Jak mohou za nepříjemné prodlužování krize politici svojí neuvážlivou fiskální politikou?

Právě takovými kroky jako je šrotovné, které udržují při životě firmy a výroby, které stejně budou muset být restrukturalizovány. Jejich snaha o zmírnění důsledků tak vede k prodlužování doby, po které hospodářská recese trvá. Navíc si již nyní klademe otázku, kdo všechny ty dluhy uhradí. Nebude to někdo imaginární, budeme to my všichni, firmy a občané. Již nyní dosahuje dluh Čerské republiky 1,170 bilionů korun, na osobu je zadluženost 111 tisíc korun. Těmto číslům nelze uniknout. Alarmující je navíc rychlost procesu našeho zadlužování. Politikové při velice nelichotivé image ČR se přitom mohou dostat do situace, kdy nám nebude půjčováno nikoliv proto, že by chyběl prostor k dalšímu zadlužování, nýbrž proto, že nebude ochota půjčovat.

Fischerova vláda je zatím hodnocena pozitivně, zástupci zaměstnavatelů i odbory? Jak se Vám osobně s touto vládou spolupracuje?

Náš dojem je stejně jako u veřejnosti velmi pozitivní. Účast pana premiéra na našem zářijovém Sněmu v Brně byla účastníky z řad členských firem hodnocena vysoce kladně. Zejména kladně hodnotíme výraznou snahu vlády o porozumění problémů firemní sféry, její otevřenost a úsilí vyhnout se politikaření a jít rovnou k meritu věci.

Za krizí nestojí jen bankéři a politici, ale i manažeři mnohých společností. Co manažeři a podnikatelé, kteří mají nyní problémy, dělali špatně? Jaké poučení by si nejen oni měli vzít z krize?

Poučení, že dlouhodobá stabilita je více výnosná než krátkodobé zisky. Ale na poučení nevěřím. Lidé rychle a asi i rádi zapomínají. Některé zkušenosti jsou i mezigeneračně nepřenositelné.

Děkuji za rozhovor,
Karel Pospíšilík